Je tohle normální? aneb Zuza běží o život

Běžela jsem maraton. Jeden z běžců běžel chvíli pozpátku a vytvořil tak diskuzní běžecký kroužek. Začali jsme řešit, jestli je normální on, my, a jestli je vůbec normální běhat takové dálky. No posuďte sami... 

Je vůbec normální běžet 42 kilometrů ve věku, kdy bych asi měla na kolenou houpat vnoučata a vyprávět jim pohádky?

Je normální zalepit si čtyři prsty na nohou, nechat volné jen malíčky a pak trpět bolestí právě těch neoblepených malíčků?

Je normální běžet a přitom přemýšlet, jestli budu zvracet?

Je normální, že jsem na občerstvovačkách snědla vždy jen dva čtverečky čokolády a celý maraton zaběhla na čokoládu a jeden energetický gel?

Je normální, že jsem na dvacátém osmém kilometru uprostřed lesa cestou do kopce hulákala radostí: „Já tohle tak miluju!”?

Je normální, když mně na třicátém čtvrtém zkroutily nohy křeče a nemohla jsem udělat krok?

Je normální, při běhu z prudkého kopce mě tak píchlo v koleni, že jsem bolestí měla mžitky před očima a zbývající kopec jsem opatrně sešla?

Je normální, že kolem trati nebyly davy fanoušků a celý maraton jsme víceméně byli sami s mým parťákem a vůbec mi nevadilo, že nám nikdo netleská?

Je normální, že jsem při doběhnutí do cíle ještě vystoupala 200 schodů na kostelní věž, abych dostala razítko?

Je normální, že všichni dobrovolníci na občerstvovacích stanicích byli milí a vstřícní?

Je normální, že jsem pak snědla gulášovou polévku, dva dorty, buráky, vypila dvě sklenky bílého vína a a divila se, že  je mi zle?

Je normální, že mě nejvíc štvalo, když mi od potu zvlhl telefon, který přestal fungovat a tmavé tričko mi obarvilo to světlé?

Je normální, když mám druhý den po maratonu chuť si jít zaběhat?

Je normální, že startovné bylo dobrovolné a výtěžek šel na Hospic sv. Jiří Cheb?

Je normální, když v dnešní době několik lidí zorganizuje akci pro ostatní bez mediálního humbuku a zisku pro sebe?

Ano, protože jsem se zúčastnila 5. ročníku Poutního maratonu aneb Hospic běží o život, který organizovala Farní charita Cheb a Běžecká škola Miloše Škorpila

... a protože: "Být odlišný je normální!"