Jak vyrábím adrenalin, endorfin a ostatní tělu vlastní drogy

Vezmu jeden bláznivej nápad. Lehce pro něj zblbnu svého Muže. Přihlásím nás v říjnu na prosincovou akci. A pak už jen čekám, jak to dopadne. Výsledek závisí na momentální kondici, počasí, partě lidí, která se sejde a mnoha dalších a dalších mnou neovlivnitelných okolnostech.

Jsem zážitkový závodník. Znamená to, že na závody si nejezdím pro výsledek, ale pro zážitek. A ten, jak známo, nemusí být pěkný, ale musí být silný. A na Vánočním pohodovém koloběhu z Řípu do Prahy se to silnými zážitky jenom hemžilo.

Nebudu popisovat trať, tu si ostatně případní zájemci mohou v mapě najít. Já se budu snažit popsat zážitky, pocity a dojmy, které mě cestou potkaly.

Psycho začalo už v úterý, kdy ke mně přišla rýma a já jen trnula, jestli se zvrhne v kašel, bolest v krku nebo jestli zůstane jen u rýmy. Pokračovalo ve čtvrtek, kdy zasáhl severozápadní Evropu orkán Xaver, jehož dozvuky zasáhly část naší republiky. V pátek vichr a sníh. V noci z pátku na sobotu jsem téměř nezamhouřila oko, jak jsem běhala k oknu a kontrolovala stav počasí. Fučelo a padalo. Uklidňovala jsem se, že jsme asi 150km od místa činu. Nefungovalo to! S nadějí jsem otevírala stránky pořadatele. Přestože předem upozorňovali, že se jede za každého počasí, doufala jsem, že závod zruší nebo přeloží. Nic!

V sobotu nad ránem jsme ku Praze vyjížděli s 20minutovým zpožděním. Svitla mi naděje, že nestihneme registraci. Honza se divil, že nezuřím, protože zpoždění bylo jaksi na jeho straně. Nepovedlo se! Dorazili jsme do Dejvic na parkoviště, kde se to jen hemžilo zakuklenými postavami s koly i bez. Potkali jsme se známými, tváří v tvář poznali virtuální známé a bylo to moc milé. Registrace, nástup do autobusu a vyrážíme směr Říp.

Z tepla autobusu ven. Brrr. Sněhová vánice a mrazivý vítr. Bereme kolo a s davem vyrážíme nahoru k rotundě. Klouže to nepředstavitelně. Ani nevím jak, jsem na čtyřech. Naštěstí mě závodníci zezadu přidrželi, jinak bych doklouzala zase dolů. Nevím, proč jsem si myslela, že to je jen tady. Posléze jsem zjistila, že převážná část závodu se odehrává na skluzavce.

Nahoře na hoře Říp nám pořadatelé Hanka a Jarda vysvětlili pravidla a s malým zpožděním odstarovali závod. Tedy pro mě a mého parťáka zážitkový koloběh.

„Proč nikdo nikde nepsal, že cesta pro běžce začíná klouzáním po zadku?″ ptám se sama sebe, když uklouznu a volným pádem se řítím na závodnici, která se válí pode mnou. Cyklisté sjížděli jinudy. Když jsme se s Honzou sešli, byla jsem rozhicovaná a on zmrzlý. Vyměnili jsme si role, aby se taky zahřál. Běželo se mu dobře, udržoval skvělé tempo a mně se jelo jakž takž. Občas mi i utíkal, což mě deptalo. Cyklisticky byl terén náročný, protože to hodně klouzalo. Jenže nebylo to jen tím. Zřejmě se na mé aktuální kondici projevil uplynulý týden, nevyspání a špatné načasování jídla. No nebudu to omlouvat, zkrátka jsem od začátku měla krizi. Nohy těžký, nemohla jsem se rozběhnout. A Honzovi to běželo náramně. Takže jsem, pokud to bylo zvládnutelné, jela kolo. Když jsem pak cítila, že to na kole nezvládnu díky terénu, musela jsem běžet. Tehdy jsem tahala nohy obalené blátem za sebou a v duchu naříkala, že to máme ještě takovou dálku a litovala nás, že vlastně nevím, jak to dopadne. Navenek jsem nedala najevo nic. Ale síly mi ubývaly mnohem rychleji než ujeté či uběhnuté kilometry. Když jsem to konečně nechala dojít tak daleko, že jsem dostala hlaďák, žaket neboli hypoglykémii, s ohromným úsilím jsem vylovila tyčinku z batohu. Tu jsem masochisticky mačkala v ruce, křečovitě se držela řídítek a jela dál. Neschopná tuto situaci vyřešit. Po nějaké době jsem sebrala poslední zbytky sil, zastavila a s přemáháním ji natlačila do sebe.

„V Kralupech se najíme, napijeme a zkouknem mapu,″ rozhodla jsem, když jsem se trochu vzpamatovala. V té době jsme měli kolem sebe ještě několik závodníků, s kterými jsme se míjeli. Zastavením v Kralupech nás setřásli a my pak už byli jenom sami. Opakovaně jsem nás ujišťovala, že nám opravdu nevadí, že jsme poslední. Tehdy jsem ještě netušila, že poslední pár vyhrává cenu!

Jenže pak se stal zázrak. Restart! Obložená houska a pití mě nakoplo. Honzu začalo bolet koleno. A my si vyměnili role. Já byla běžící a on jezdící. Měnili se, jen když mu byla zima. On umí vyjíždět i rozblácené kopce, já vedle něj pomalu běžela.

Po absolvování bahenních koupelí, cestou necestou, obaleni blátem jsme se vyskytli znovu na cyklostezce podél Vltavy. Ukazatel ukazoval 10km do cíle. Připadalo mi, že je to cobydup. Desítku běhávám v tréninku v pohodě. Ovšem neuvědomila jsem si, že je desítka a desítka. Na nohou jsme byli už několik hodin. Za sebou měli desítky kilometrů. Kolik? To vám neřeknu přesně, protože neopatrnou manipulací jsme si vynulovali tachometr. Ale celkem byla trať dlouhá asi padesát kilometrů. A ta cyklostezka byla tak nudná. Rovná. Žádné bláto, žádné klouzání, žádné smyky na kole, kdy se člověk zpotí a okamžitě mu vyskočí tepovka. V krvi se zvýší hladina adrenalinu a on má na chvíli sílu neporazitelného býka. Nic. Jen asfalt, vpravo řeka, vlevo domky. Na prostředku dělicí čára. Občas nějaký vystajlovaný běžec, který si mohl hlavu ukroutit údivem, kde jsme se mohli tak zaprasit, když běžíme po asfaltu. Měla jsem touhu se pochlubit, že běžíme až z Řípu. Ale nikdo se neptal. S odpovědí na pozdrav takovým čuňatům se ani nezdržovali. Ba ne, jeden pozdravil a jeden odpověděl. Ty poslední kilometry byly nekonečné. A najednou? Konec. A pak už jen huba od ucha k uchu. Hurááá, jsme v cíli. Gratulace a podpora spoluběžců.

„My nejsme poslední?″

Tenhle závod mi dal moc.

Uvědomila jsem si, že jsem terénní běžec. Chci být venku. V přírodě. Chci, aby běh byl pestrý. Všechny ty klouzačky na sněhu nebo v blátě, to zvednutí hladiny adrenalinu, když vyberu smyk. To je to, proč jsem tenhle, pro mě extrémně těžký závod, dala. To je koření, co koření můj běh.

A znovu se mi potvrdilo, že nejhorší počasí je za oknem. Vždycky lze zvednout zadek, překonat výmluvy a vyrazit ven. Poté zjistit, že venku je skvostně i když fouká, chumelí, prší nebo je ledovka či bláto.

My dva jsme si opět uvědomili, že spolu tvoříme dobrý tým. Jsme schopni se navzájem podržet.

Závěrem děkuji z celého srdce organizátorům a všem, kteří se podíleli, aby se tahle super akce mohla uskutečnit.

Také jim vzkazuji, že jsme rozhodně pro kategorii 100+ (týká se součtu věku páru).

A za rok nás tam máte zas!

Seběh z Řípu:

Klouže to:

Dojezd do cíle: vypadá to, že do smíchu mi už není, ale už zase bylo... jen jsem se soustředila, abych se nenatáhla: