Jak se hledá štěstí?... Návod pro každého

Už jako dítko školou povinné jsem hledala štěstí. Zaslechla jsem, že štěstí je muška jenom zlatá. Inu, rozhlížela jsem se ve světě hmyzu. Zlatou mušku jsem našla. Nebyla to muška, ale pořádná moucha, se zlatým zadečkem, ehmm spíš zadkem, hlasitě bzučela a vypadala odpudivě.

„Od tebe spíš než štěstí chytnu nějakou bléé chorobu,” pronesla jsem a bezcitně ji rozplácla novinama na okně.

Když jsem poznala My fair lady a píseň: „Máš-li kapičku, máš-li kapičku pokakanýho štěstí...”, v mé dětské duši se štěstí spojilo s exkrementy. To snad ani nechci, štítivě jsem se ošklíbala. Bylo to rouhání, protože vzápětí dorazila puberta a úplně všechno bylo na draka. Měla jsem pocit, že jsem zakletá v žábu. Nedařilo se mi nic. Jaksi samozřejmě jsem brala školní úspěchy a také to, že jsem zdravá. Jinak samá životní tragédie, protože mě nikdo z mých lásek a idolů nechtěl. Pokud o mě náhodou snad někdo stál, byl to ten, o kterého bych si neopřela ani kolo. A tak jsem se bez trošky štěstí (dle mého mínění) točila v kruhu ukřivděné chudinky.

Štěstí nechtělo přiletět. A to bych ho už vzala na milost i pokakané.

Pak život nabral obrátky. V tom rychlíku jsem neměla čas se zaobírat takovými prkotinami. Přišly roky, kdy jsem rodila děti, vyměňovala plenky, mazala prdelky, vyvařovala dudlíky. Opravovala školní úlohy, zkoušela z násobilky, mazala tisíce svačin, vařila a pekla. Léčila chřipky, angíny i neštovice. Vařila bylinkové čaje, vlastnoručně vyráběla jitrocelový sirup, čistila odřená kolena. Vymýšlela program na nedělní výlety. Krotila puberťáky. Plakala nad neopětovanými láskami. Ale také se radovala ze školních úspěchů a oslavovala první lásky. Léčila kocoviny i žehlila průšvihy... Čas na myšlenky o nějakém štěstí nebyl. Každý večer jsem padla do postele, a jako zabitá spala až do rána, abych nabrala síly na další den.

Každá sranda jednou skončí a děti vylétly z hnízda. Bylo to tak rychlé, přestože to trvalo skoro třicet let. A já se po tom fofru najednou zastavila.

Jednoho pošmourného dne mne ta malá, všetečná holka ve mně, škodolibě popíchla: „Ty jsi zapomněla hledat to svoje štěstí? Už ho nehledáš ve světě hmyzu, na dně toalety, nečekáš, že na tebe vybafne zpoza křoví, nevyhlížíš za roh, jestli tam není?”

Zarazila jsem se a uvědomila si, že je to tak. Nečekám na štěstí. Nevyhlížím ho netrpělivě.

Jenže v ten okamžik se ve mně probrala z letargie moudrá, zkušená, léty otřískaná žena a odpověděla té malé, nerozumné holčičce: „Štěstí už nehledám, protože jsem ho našla. A dnes už vím, že jsem ho vždycky měla. Já i moje rodina jsme zdraví. Mám možnost uspokojit veškeré své potřeby, nemám hlad ani žízeň, není mi zima. Mám kde být a pobývám tam s lidmi, mému srdci nejbližšími. Mám prima rodinu, přátele a kamarády. Mám práci, koníčky a umím trávit volný čas. Mé štěstí je ve mně. Je to stav mysli, nikoli muška jenom zlatá. A proto mi nikdy nemůže uletět.”

Tak tohle prohlásila ta moudrá, seriózní žena a zase umlkla. Nechala mě s tím nerozumným, nevycválaným mládětem provádět nerozumné věci. Teď se spolu například chystáme na maraton a hned potom, prý seskok padákem.

Ale já věřím, že až bude potřeba, zase promluví.

P.S.: malá početní úloha pro nevěřící Tomáše:

Mám tři děti. Když to hodně podhodnotím, a aby se dobře počítalo, tak v průměru jsem mazala dvě školní svačiny pětkrát týdně. Což je deset svačin za týden. Školní rok má cca 40 týdnů. Dostávám se k číslovce 400 svačin za rok. Všechny děti chodily pod mým dozorem a se svačinou do školy třináct let... Kolik jsem namazala svým miláčkům školních svačin?