Jak chutná "poprvé"?

Znáte ten pocit, když něco zažijete nebo uděláte poprvé? Všimli jste si, že to má svoji příchuť? Že je to jiné, než stejná situace prožitá poněkolikáté? Také se vám ty první zážitky spojují s nějakou vůní, pocitem, chutí či pachutí, které je i po létech umí vyvolat?

Vždycky je něco poprvé. Pak se to už jen opakuje. Někdy je to i naposled.  Ale to "poprvé" si člověk nějak víc pamatuje.

První opice a následná kocovina. Nejdřív nekonečná radost, volnost a svoboda, pak prudký pád dolů. Žádná vůně, ale pachuť. Fuj. Pořád nechápu, proč mě láká si to občas zopakovat.

První cigareta. Jak jsem byla najednou dospělá. Tahle první cigareta měla hodně sladkou chuť dospělosti, po které jsem tehdy tolik toužila a které jsem se nemohla dočkat.

První pohlavní styk. To si raději nechám pro sebe.

První porod. Šla jsem do toho k smrti vystrašená. Ale synek si poradil sám. Dral se na svět tak překotně, že jsem ten svůj první porod málem nestihla. Dodnes ve mně přetrvává onen pocit nesmírné radosti, když jsem slyšela: "Maminko, je to kluk!" a já v tom okamžiku zahlédla jeho ruce a nohy. Jedna z nejsladších chutí mého života. Když mi bylo nejhůř, v období jeho puberty, snažila jsem si tu chuť vybavovat. Tehdy to šlo hodně ztuha.

První pád na hubu, když mě zradil člověk, o kterém jsem myslela, že je blízký. Tak tady převládá příchuť hořkosti, která přináší pocity zklamání. Když se to stalo znovu, pocity i chutě byly stejné.

První návštěva IKEA. Tak to byl šok. Ohromné nadšení. Byla jsem unesená. Vším. Nejraději bych se tam nastěhovala. Přijela jsem domů a chtěla vyházet všechen nábytek. Když jsem tam přišla po půl roce znovu, tolik jsem se těšila a tolik byla zklamaná. Bylo to pořád pěkné, ale už nějak jinak. Jojo, už to nebylo poprvé.

První cesta na západ po revoluci. Vychutnat si pocit svobody. Nakupovat do Západního Německa. Oči mi vypadávaly z důlků, když jsem viděla plné obchody. A lidi se na sebe nemračili, jak jsem byla zvyklá. Proč se na sebe usmívají, i když se neznají?

První srážka s blbcem. Tak na tuhle pachuť se těžko zvyká. Zpočátku má hořkou příchuť vzteku, pak přichází pocit bezmocnosti, objevuje se lítost i bolest. Častější srážky mě učí mávnout nad ním rukou a nechat být. Pořád se učím a učím. Mám bohužel pocit, že čím dál častěji se mi nabízí příležitost učit se.

Pořád je něco poprvé. I když člověk běhá po světě už nějaký ten pátek. Některé "poprvé" je moc, moc fajn, ale některé "poprvé" hodně bolí.

Přesto tohle všechno patří k životu. Naučme se přijímat život tak, jak běží.