Horor poštovní

Někdy se to už tak sejde, že jeden musí vyrazit na poštu. Čeká tam na mě dopis do vlastních rukou a také balíček, který jsem si sama objednala. Byla to moje chyba, že jsem se stavěla cestou z práce, tedy ve špičce.

Naše pošta není velká. Myslím prostory pro veřejnost. Jinak budova je to vysoká, historická, obsahující spousty tajemných zákoutí, ve kterých skrývá nedoručené dopisy, nevyzvednuté balíky, peníze čekající na doručení, pozvání k soudu, úřední psaní, milostné pozdravy...

Přicházím, zatlačím na kliku, vejdu dovnitř. Tři schody, skleněné dveře, které se přede mnou úslužně samy otevřou a zvou dál. Připadám si jako královna. Zdá se, že jsem veledůležitý klient a jako takový zvána ke vstupu. Chybí jen uvítání chlebem a solí.

Vejdu, zalapám po dechu, podlomí se mi kolena. Pocit důležitého klienta se rozplývá jako mráček v letním horkém odpoledni. Místnost, žádná obrovská hala, je nacpaná k prasknutí. Vzduch hustý, že by se dal krájet, vůně a pachy se navzájem prolínají a vytváří nedýchatelno. Ten stařík, co se třese a ohřívá v koutě u radiátoru, vypadá, že tady postává už několik dní, možná týdnů. Přes dav lidí není vidět konec místnosti. U tří ze čtyř přepážek se vinou jako nekonečné šňůry perel fronty lidí. Tady dávají něco zadarmo? Sakra, snad jsem se omylem nepřimíchala k rozdávání koblih! Nebo se najde jiný důvod? Potřebují všichni poštovní služby? Coby holka světem protřelá se postavím k prázdné přepážce. Než si všimnu, že nefunguje (proč?), předběhne mě u fungujících několik lidí. Pár zoufalců se naštěstí postavilo za mě, takže nevypadám jako pitomec sama .

Nenápadně, pohledem lovící šelmy se rozhlídnu, udělám úkrok vlevo, tři kroky vpřed a už stojím úspěšně na konci hada k přepážce fungující. V ruce třímám výzvu, kterou jsem našla ve schránce.

Přemýšlím nad tím, co budeme dělat, vejde-li sebevražedný atentátník. Odtud není úniku. Jsme tu namačkáni jako sardinky v plechu, tělo na tělo. Už vím, jak se asi cítí moje oblečení v mém šatníku. Začíná se mi dělat z nedostatku vzduchu a prostoru mdlo. Ale blížím se k okýnku, nesmím ztratit pozici, tím že bych náhodou omdlela, takže zabojuju a už jsem na řadě. Úřednice letmým pohledem  zjistí, že stojím špatně, ukáže na přepážku, kde jsem měla stát a upozorní mě, že došlo k obnově České pošty a doporučená psaní přestěhovali naproti. Vrrrr!  Chce se mi předvést hysterický záchvat. Lehnout si na zem, kopat nohama do země, případně bušit hlavou do zdi. Ovšem hlavou zeď neprorazíš, v tomto apatickém davu není vhodné publikum, nikdo můj výkon stejně neocení, všichni by mě předběhli a taky to bolí, tak jen poslušně jako ovce s hlavou skloněnou k zemi udělám pár kroků, a protlačím se davem smrdutých kabátů ke správné přepážce. V rozčilení zapomenu, že si mám ještě vyzvednout balíček na dobírku.

U protější přepážky jsem obsloužená právě ve chvíli, kdy moje kuří oko na palci začíná brečet.

„A ještě tu mám balíček, přišla mi esemeska.“

„To je na dobírku?“

„Hmm.“

„Tak to musíte naproti, to já tady nemám,“ pracovnice omluvně pokrčí rameny. Po dlouhém dni plném front a zapšklých lidí je evidentně grogy. Docela ji chápu, přesto znovu zaskřípu zubama, otřu z čela studený pot a potlačím zvracení! Kuří oko propuká v neutišitelný pláč. Dostal mě ten poštovní šiml, chytil za uši a postavil znovu do fronty, ve které jsem už jednou byla.

Jsem úplně bez šťávy. Apatická stejně jako ostatní lidi v našem davu na naší poště. Přichází další a další a poslušně se řadí do front. Málokdo má sílu se usmát, ale všem je do pláče. Občas se někteří pozdraví nebo si mlčky pokynou. Každý prožívá svůj soukromý příběh.

Ve chvíli, kdy v ruce konečně třímám balíček i dopis, se už nedokážu ani radovat. Cítím se vyčerpaná jako bych uběhla maraton. Vidím, že ženy za přepážkami na tom nejsou o moc lépe.

Skleněné moderní dveře se přede mnou otevřou, za mnou zavřou, a já si můžu připadat jako královna. Mise splněna.

Uff, miluju Českou poštu a její služby.

P.S.: abych nebyla nespravedlivá - kdykoli si objednám balík do ruky, vždycky mi pošťák volá, a má snahu se se mnou domluvit. Bohužel málokdy jsem dopoledne doma, takže balíček nechává na poště k vyzvednutí.

P.P.S.: ze spolehlivých zdrojů vím, že chleba, který ženy za přepážkami jedí, je tvrdě, velmi tvrdě vydřený.