Být stále mlád? ...to snad ani ne

Rok se s rokem sešel. A světe, div se, budu zase mít jiné číslo označující věk. S přibývajícími roky se mění častěji a rychleji. Kdo si to má pořád pamatovat? Už vím, po vzoru Ivany Trump budu tvrdit, že je mi dvacet pět. Napořád!

Ovšem mám oprávněné obavy, že stejně jako Ivaně, ani mně to nikdo neuvěří.

Už jenom proto, že musím mít při ruce pořád brýle. Co při ruce, na očích! Tuhle jsem přišla do restaurace a neměla je ani na očích ani při ruce. Dlouze jsem studovala jídelní lístek, tvářila se chytře, jako bych četla minimálně Homérovu rozsáhlou epickou báseň Odysseia psanou v daktylském hexametru. Až mě od vedlejšího stolu pohledný gentlemann (aspoň mi jako pohledný připadal, přestože jsem neměla ta zvětšovací skla na očích, nebo možná právě proto!) upozornil, že držím jídelní lístek vzhůru nohama. Omluvně jsem se usmála, pokrčila rameny, laškovně na něj zamrkala, což se mu zřejmě jevilo jako tik, čímž odhadl moji mentální úroveň. Se shovívavým úsměvem okamžitě ztratil zájem o mou osobu a já se mohla nerušeně věnovat jídelnímu lístku. Otočila jsem ho nohama dolů. Tedy ten jídelní lístek! Nestalo se nic. Pořád jsem viděla jen šmouhy. Zapíchnu prst do jednoho místa a objednám si. Číšník mi po zbytek večera nosil kompletní menu pro dva v ceně jídla pro čtyřčlennou rodinu na celý týden.

Když jsem byla mladá, viděla jsem tak dobře, že jsem nepotřebovala hodinky. Vždycky se v mém okolí vyskytl někdo s ciferníkem zn. Prim či Čajka na ruce a já nenápadně okukovala ručičky na jeho zápěstí. Občas sice vznikly prapodivné situace, když dotyčný zpozoroval, že mu zírám do míst, kam zrak slušné ženy nikdy nepadne. To když měl ruce složené v klíně.

Dnes hodinky nosím. Pro parádu nikoli pro zjištění času. Stěží bez brýlí dokážu rozklíčovat, kolik ukazují právě hodin.

Bez brýlí jsem sice polovičním člověkem, přesto je nenosím. Pokud se chci stát celým člověkem, běhám po bytě, hledám brýle, které mám buď na očích nebo ve vlasech či zapíchnuté za pacičku ve výstřihu.

Stáří je milosrdné. Bere mi ostrý zrak a já v koupelnovém zrcadle vidím stále pětadvacetiletou holku. Do doby, než si brýle nasadím. Ufff! To se vždycky leknu. Vrásky, šediny, celulitida, špeky. Konec konců, to si už pamatuju, ale co teprve ten bordel okolo. Pokapané umyvadlo, zubní pasta na kohoutku, poprskané zrcadlo. V kuchyni to není o nic lepší. Olejem postříkaný sporák, kus těsta přilepený na lince, zaschlá vajíčka na mém talířku - bez brýlí zůstávám naprosto klidná. 

Mám ráda svůj slábnoucí zrak, který mi barví svět narůžovo. S brýlemi vidím věci takové, jaké jsou  a to se mi moc nelíbí. A proto je nosím jen v nejnutnějších případech.

Kromě zraku mi slábne i paměť. A nejen mně, ale i mým kamarádkám. Naše rozhovory by agenti FBI mohli považovat za šifry.

"Ty hele, jak se jmenovala taková ta..., ehm... jak hrála v tom filmu. No víš, přece ta... jak nosila takhle ty vlasy (gestem naznačím drdol). Víš přece... ta... taky hrála v tom filmu, jak jsme na něm spolu byli, s tím... no jak se jenom jmenoval? Takovej ten strašně pěknej film, jak jsme nakonec brečeli."

"Myslíš ten film, jak tam hrál Bartoška?"

"Nééé, to byl jinej film, tam hrál přece takovej ten... jak si pak vzal tu tamtu, když se s tou tamtou rozvedli..."

"V tom filmu?"

"Nééé, ve skutečnosti..."

Je to neuvěřitelné, ale občas se stane zázrak a my na to přijdeme.

Ano vím, že lepší to už nebude, a proto se nehodlám hroutit. Někdo je od mládí stár, jiný zůstává mladý bez ohledu na dávné datum narození. Někdo se ve dvaceti cítí na šedesát, jindy je šedesátník svým přístupem k životu mladší než kdekterý dvacátník.

Číslovka která určuje věk, se každý rok mění, a proto není nutné si ji pamatovat. Věk je jenom číslo. A záleží jenom na nás, kde na číselné řadě leží.