Být mámou... dar či trest?

„Já děti nechci, při představě nosit ten buben, se mi dělá zle,” prohlásila moje známá. Je jí třicet šest a má jasno. Nechce si prý zkazit postavu. Ale postava, děvče, je v rodičovství až na posledním místě. Mít děti s sebou přináší úplně jiné problémy.

Těhotenství. Taky jsem z toho měla strach. Jenže přišlo tak náhle, že jsem neměla čas nad tím přemýšlet.

Sice jsem měla „ten buben”, ale já si s ním přesto připadala jako královna. Obletovaná, milovaná. Obdařená očekáváním. Pak jsem v bolestech porodila človíčka. Když mi dali ten bezmocný uzlíček do náručí, bylo vše zapomenuto. Alespoň pro tu chvíli. Držela jsem v náručí někoho, kdo byl na mně absolutně závislý. To dává člověku pocit moci. Radost. Zvedá obyčejnou ženu z pozemských nížin.

Rychlý pád dolů. Trable s kojením, probdělé noci. To jsem ještě netušila, že těch nocí ještě bude nespočet a budou mnohem horší. Horší, než když miminko (jen) pláče. Je to hlad nebo prdíky? Nevěděla jsem, že bych mohla zažít zlé noci plné strachu a obav. Ó, ty sladká nevědomosti.

Ale vždy mě rozněžní vzpomínka na ulepené, mokré, uslintané pusinky, které malé dítko umí mámě dát.

Nohy se mi roztřásly, když na mě jednoho dne ten tvoreček vykulil své nádherné velké oči a řekl: „Máma.” On tedy řekl něco jako: „aemae,” možná to znamenalo bagr, ale já slyšela „máma.”

Znenadání přišlo první období vzdoru. První, nikoli poslední. Ještě je to krásné, roztomilé děťátko a už se začíná prosazovat. Cokoli řeknete, dítko neudělá. Postaví si hlavu. Jsem zaskočená. Ještě nedávno na mě zbožně zíralo a dnes... „Já šám!” tvoří hlavní a někdy i jedinou větu jeho slovníku.

Ale přišly školní besídky, koncerty hudební školy. Přestože miláčči občas něco spletli, někdy se rozplakali na pódiu, naparovala jsem se jako pávice. Zároveň s nimi trpěla při jejich malých prohrách.

Puberta. Přifrčí tak rychle a bohužel si nikdy nedá pauzu. Nepřichází v úvahu, že by na nás zapomněla a naší rodině se vyhnula. Někdy je horší, někdy lepší. Každé dítko si svoji identitu hledá jinak. Když už jsem nevěděla kudy kam a přepadala mě hříšná myšlenka, jestli bude lepší zabít nejdříve puberťáka a pak sebe nebo snad naopak? V ten okamžik mi donesl zvadlou kytičku pomněnek. Brečím a směju se najednou. „Mami, tebe něco bolí?”

Pak mezi těmi okamžiky, kdy už jsem měla pocit, že to fakt nevydržím, přišly chvíle, kdy se ze mě zase stala matka pyšná, nejpyšnější. A znovu se mi hrnou slzy dojetí do očí. Když spolu tančíme na maturitním plese. Když naše dcera je nejkrásnější v celém sále. Když předtančení je tak nádherné. Když společenský oděv z nich dělá dospěláky.

Přestože si děti mezi sebou předávaly svá období vzdorů, dětské nemoci i puberty jako obnošené šatstvo a nakažlivé choroby, jednoho dne zazvonil zvonec a byl konec. Jejich dětství skončilo. Mé mateřství zůstalo.

Být mámou je houpačka. Nahoru, dolů. Když jsi už tak dole, že máš pocit, že se nikdy nemůžeš vyškrábat nahoru, tak najednou střih a jsi tak vysoko, že tomu sama nevěříš.

Mateřsví je poslání. Život s dětmi je plný radosti i smutku. Ale je naplněný. Přesto, že se nemáme ohlížet, často vzpomínám. Co kdo řekl. Některé hlášky v naší rodině zlidověly. Neříkáme ohryzek, ale oshnilek. Neprojedeme určitými místy, aniž bychom nevzpomněli, jak tady potomek pozvracel celé auto včetně nás. Kdykoli sedneme do auta a jedeme na dovolenou, se smíchem se po pěti kilometrech začneme sami sebe ptát: „Kdy už tam budeme?” Pár kilometrů od domova, vždy prohlásí někdo z nás: „Jo, tudy se jezdí do Itálie.”

Ano, máme na co vzpomínat. Doufám, že i naše děti vzpomínají v dobrém na své dětství. To špatné je zapomenuto. Kdybych si měla vybrat, neměnila bych.

Život bez dětí je prázdný. Nenaplněný. Být mámou je dar.

Na závěr si neodpustím něco z dětské spontánnosti:

Sedíme na návštěvě, dítko sotva pětileté, do ticha řekne: „Mami, já jsem si prdla, mám dělat jakoby nic nebo jako, že jsi to byla ty?...″