Bojim, bojim...

Šestnáctý listopad se blíží mílovými kroky a ve mně vzrůstá panika. Ještě minulý týden jsem se na tento den D těšila. Z čeho mám strach? Už se jen třikrát vyspím a pak?

Pak to přijde. Františkolázeňská dvacetičtyřhodinovka. Dvacetičtyřhodinový běh. Běhání dokolečka dokola na cca kilometrovém okruhu. Na této akci jsem byla už vloni (ještě tady). Tehdy mé nadšení neznalo mezí. Od té doby tvrdím, že je to moje srdeční záležitost. A hrozně se těšila na další ročník. Až do tohoto týdne. Ještě v pondělí ráno, když jsem se probudila, mé první myšlenky zaběhly do Frantovek: „Už tenhle týden, jupííí.″

Ale pak se zarazila. Vzpomněla jsem si, jak jsem vloni uběhla přes sedmdesát kilometrů. Letos bych přece měla uběhnout víc. To je snad jasný! Celý rok běhám, závodím. Pravda, pravidelně se objevuji na zadních pozicích výsledkové listiny, ale z toho si nedělám nic. V loňském roce jsem šla na tento charitativní běh téměř jako běžecká novicka. Za sebou měla jeden půlmaraton a jednu závodní desítku. Letos jsem absolvovala dokonce maraton. Je nasnadě, že zlepšení se očekává. Tedy, abych věci uvedla na pravou míru: „Já od sebe očekávám zlepšení!″

A to jsem si, ještě, "já blbka", objednala čip. Abych měla motivaci. Pche, kdybych věděla, jak se budu cítit před akcí...

Od pondělí se pozoruji, vnímám každé píchnutí.  A že mě leckde píchá a bolí. Připomínám si, jak jsem se po dokončení nemohla téměř pohnout. Sednout si na záchod byl nadlidský úkol. A pak z něj vstát? To se zdálo nemožné. Teď o víkendu se zase takhle dobrovolně zničím? Jak dlouho mi loni trvala bolest svalů si už nevzpomínám (naštěstí!).

Pak jsem si přečetla startovní listinu. Viděla jména známá i neznámá. S některými jsme kroužili už loni. Na setkání s těmito lidmi se těším. Moc, opravdu. Ve startovní listině jsou i lidé, které znám z jiných běžeckých akcí. I na ně se těším, že se znovu potkáme. Pak jsou tu i ti, kteří jsou pro mě pořád jen jmény z virtuálního světa. Tak tedy, v sobotu se mi zhmotní.

„Že bych je tady teď všechny vyjmenovala? Ne ne, bojím se, že bych mohla na někoho zapomenout...″

Panika mě opouští. Pomalu, ale opouští. Vždyť očekávání mám jen v sobě. Ode mě neočekává nikdo nic. Nikdo mě za můj výkon nebude ani vyzdvihovat ani kamenovat. Ten výkon je můj. A je jen na mně, jaký bude. 

Ale chci zažít znovu pocit sounáležitosti. Fantastickou přátelskou atmosféru, která v loňském roce panovala mezi běžci i přítomnými dobrovolníky. Ale hlavně udělám něco pro Patu. V létě jsem se tam zaběhla podívat. Zaslouží si to.

Tato akce je vlastně takový běžecký happening. Potkávání se, sbližování. Lidí, kteří mají stejný zájem, stejného koníčka a jsou ochotni udělat něco pro druhé. Spousta z nich pracuje na přípravě této akce neúnavně několik měsíců. Ti si zaslouží můj dík. Ten jim chci vyjádřit během běhání.

A tak, přestože pořád mám obavy, jak se zničím, těším se na běžecký svátek 16. a 17. listopadu. Přijďte se podívat, zaběhnout, projít. Všichni jste zváni.