... a hlavní slovo má...

... hlava. Nosím si ji s sebou už přes půlstoletí. Díky ní mi neprší do krku. Docela se mi líbí. I když nos by mohla mít větší a rty menší. Nééé, oprava, trochu jsem si to popletla! Kdo by asi chtěl dobrovolně mít velký nos. I když prý: "Podle nosa poznáš kosa!" ...

Tahle moje hlava mi řídí celý život. Ač se snažím nepodlehnout, odolávám, nakonec vždycky vyhraje. A já se pak chovám podle ní, podle toho, co si ona umane.

Například si pěkně polehávám na gauči, trochu se i nudím. A najednou začne hlava vymýšlet blbosti, až rozhodne: "Jdeme běhat." Mně se nechce, ale ona je urputná. Když ten nátlak už nemůžu vydržet, jdu se převlékat do běžeckého. Tehdy si hlava postaví hlavu. Mrkne z okna, usoudí, že je venku moc zima, horko nebo dokonce, že prší. Já tak sedím na posteli, jednu leginovou nohavici navlečenou, druhou držím nevěřícně v ruce a koukám, jak tele na nový vrata. Jak to hlava vymyslí? Po chvíli se umoudří a vyrážíme. Ani teď si nedá pokoj. Brmlá, jaká je zima, že by nastydl i lední medvěd, že neposlouchá pes (tady se jí omlouvám, za to opravdu nemůže!). Po chvíli se na ni vykašlu, nasadím si své vyhlídkové tempo, vypnu hlavu, naskočí automat a přestanu jí naslouchat.

Ještě horší to je, když mě donutí vyrazit na závody.

Jakmile zazní výstřel startovní pistole a všichni závodníci vyrazí, jako by jim někdo nasypal do zadku pytel broků, vyběhneme i my dvě. Já a moje hlava. Za chvilku nám ti postřelení závodníci zdrhnou a my zůstáváme na trati samy. A pak to začne. Spustí. Začne mi nadávat. Pokládá mi otázky typu: Co tu dělám? Proč se tak štvu? Jestli nejsem blázen?  Proč jsem nezůstala doma a nesledovala raději 364. díl seriálu, ze kterého jsem zrovna před třemi měsíci viděla jeden díl?

Když to nezabírá a vidí, že se pořád snažím běžet, vytáhne další argumenty. Začne mi připomínat, ať si vzpomenu, jak mi po maratonu slezl nehet, jak jsem tuhle upadla a natloukla si kolena nebo jak jsem si po dvacetičtyřhodinovce nemohla tři dny sednout na záchod.

Když ani teď nereaguju, vytáhne zbraně nejtěžšího kalibru. Začne mě opravdu něco bolet. Nebo se mi chce zvracet. Úplně nejhorší, co mi může udělat je, když rozpohybuje moji peristaltiku. A mně se začne chtít... víte co... Přísahám, že tohle krok nezrychluje a při stahování půlek ve snaze odstranit křeče v břiše a poručit svým střevům udělat krok vzad, musím zastavit. Rozhodně od té doby můj běh nepřipomíná běžící laň, ale s během má společného asi tolik jako klobása s racionální výživou.

Při tomhle našem souboji se pomalu dostáváme do poloviny závodu. Jak všem určitě známo, druhá půlka je kratší - přesně v duchu slov pí. učitelky: "Jak vám mám vysvětlit, že obě poloviny jsou stejné?!? Ale vy to nemůžete pochopit, protože větší polovina z vás pořád nedává pozor!!!".

Já se vykašlu na hlavu, přestanu ji vnímat. Hurááá, už jsem v cíli, ruce nad hlavu, gesto vítězů a úsměv od ucha k uchu.

Dnes jsem tě hlavo, porazila, heč!

V cíli mě začne chválit, asi je pod vlivem endorfinů a ostatních tělem vyráběných drog, že jsem na starý kolena fakt dobrá. Ještě je drzá, palice jedna!

Ale já se svou hlavou žiju v souznění. Někdy mě štve, ale někdy si myslím, že je docelá chytrá, palička moje. Však jsme spolu prožily už pořádný kus života.