- hradská centra a jejich zázemí, tržní vsi, výroba železa a jeho zpracování (na příkladu v Praha).
Dnešní situace v evropském zemědělství je zcela odlišná od doby ve středověku. Dnes je jím obživou malé procento lidí, jehož produkce uspokojuje a někdy i překračuje celkové společenské nároky. Ve středověku na venkově, polích a pastvinách pracovala a žila naprostá většina obyvatel.
Zakládání měst se ve východní části střední Evropy rozběhlo ve 13. století. Města nežila od sebe odděleně, jako uzavřené komunity, ale jejich život byl ovlivňován vztahy k zázemí, k nejbližšímu městskému regionu. Město významně komunikovalo prostřednictvím tržní směny (Klápště, 2012). Rozvoj měst souvisel s dělbou práce a výrobní specializací.
O počátcích výrobní specializace nám bezvýhradně podává archeologie, to málo četných reliktů, které se nám o této kapitole dějin zachovaly. Když si vezmeme 8. století a Velkou Moravu, tak se její rozběh zakládal na specializované výrobě klenotnických výrobků pro někdejší elitu. Opakem je například raně středověké hutnictví železa, které se soustřeďovalo do produkčních areálů vázaných na vydatné surovinové zdroje.
Doklady raně středověkého hutnictví máme z Želechovic u Uničova, Olomoučan u Blanska a v Praze. Svědčí o koncentrované produkci, která byla založena na dovednostech a přírodních zdrojích. Hutnictví železa bylo nejspíše v rukou sedláků, kteří se zároveň věnovali zemědělství (Klápště, 2012). Kromě koncentrovaných hutnických areálů známe i menší produkční místa, začleněná do vesnických sídel, jako je např. Jenišův Újezd u Bíliny.
Specializovaná zemědělská, nezemědělská činnost, potravinářská výroba, dvorské služby, tak to jsou všechno rozmanité činnosti, se kterými panovník volně nakládal a jako součást hmotného a provozního zajištění je daroval klášterům a kapitulám. Knížecí specialisté byli postupně roztroušeni po nejrůznějších místech, často odlehlých od center. Co se týče cestovních nároků, tak ty nehrály tak velkou a důležitou roli. Specialisté tak běžně překonávali desítky kilometrů.
Centra shromažďovala a přerozdělovala produkci závislých výrobků, kteří v nich a pro lidi vykonávali určené služby. Naprostá většina písemně doložených „specialistů“ žila ve vesnicích, jejichž jména neměla ke specializovaným činnostem žádný vztah (Klápště, 2012). Služebná organizace přestávala svou funkci plnit v závěru 11. století a zvolna tak dožívala.
Koncentrace výroby nezávisela na státním aparátu. Archeologie podává svědectví o rozptýlených neagrárních činnostech, začleněných do zemědělského provozu některých vsí (Klápště, 2012). Určitá výrobní specializace tvořila dílčí část činnosti komunity. Stanovení míry specializace podle nalezených artefaktů je někdy velice obtížné.
Směna, výměna či forma vzájemného zcizení věcí, nebo také prodej, ve kterém nefigurují finanční prostředky. Jejím nástrojem, založeným na vztahu nabídky a poptávky, se stal trh. Jeho prvopočátky souvisely s nároky elity a dálkovou směnou. V počátcích se na trzích setkávali obchodníci s obchodníky. Svědectví nám o tom vypovídá zpráva Ibrahíma ibn Jákúba, který zavítal do Prahy kolem roku 966. Na pražském trhu zaznamenal zapojení do dálkového obchodu, kde export byl zaměřen na otroky, cín a kožešiny.
Pojem centrality vytvořil v roce 1933 geograf Walter Christaller: „Jednotlivá místa v libovolné síti osídlení nemají shodný význam, některá plní určité funkce pro své okolí a v tomto smyslu jsou centrální“. Z této definice vyplývá, že všechny centra byla na stejné úrovni. Jedno přeci jen muselo být to nejdůležitější. Bylo to právě to centrum, ve kterém právě pobýval panovník. Vlády nad hierarchií centrálních míst se na sklonku 9. století ujala Praha. Leží uprostřed země ve středu Evropy, na řece, která křížila jednu ze spojnic mezi západem a východem kontinentu (Klápště, 2012).
Užívání pražského ostrohu začalo již před 9. stoletím. Za vlády knížete Bořivoje (+889) a jeho syna Spytihněva (+915) se Praha proměnila v hlavní sídlo přemyslovských knížat. Od 10. století se ve středních Čechách vyskytuje systém hradů ovládající nevelký útvar (Praha, Levý Hradec, Budeč, Mělník, Stará Boleslav a další). Hradská organizace trvala po celé 11. a 12. století a rozplynula se ve století 13.
Standardním příkladem hradského centra jsou Litoměřice. V historickém jádru zde nacházíme 2 části terasy – Dómský a Městský vrch. Středověké listiny zmiňují 10 sídelních aglomerací v podhradí. Díky pomístním jménům se je podařilo lokalizovat. Litoměřice měly poziční výhodu směrem z českých zemích na severozápad. K centrálním funkcím hradského centra patřily instituce trhu a soudu, které jsou doloženy pro Litoměřice v písemných pramenech. Jméno „Lutomerice“ se vztahovalo pouze na hrad, okolní sídelní části nesla vlastní jména. Pro takové sídelní útvary je obecně používám umělý termín „raně středověká sídelní aglomerace“.
Pro poznávání a rekonstrukci středověkého města závisí na dobrém archeologickém výzkumu a příznivým podmínkám. Výzkumem, který byl proveden po roce 1945, se zdálo, že podhradí bylo lidnaté a mělo pravidelně uspořádané areály. Středověká akropole byla sídlem moci a pod ochranou podhradí se rozvíjela výroba města (Klápště, 2012). Pozdější kritický přístup odhalil představu raně středověkých aglomerací.
Dalším z hradských center byla Praha. Samotné jméno se užívalo pouze pro Pražský hrad do poloviny 12. století. Osídlení pod Pražským hradem začalo na levém břehu. Až později se jádro podhradí přeneslo na pravý břeh. Mezi 9.-10. stoletím se v okrajových místech Petřína a hradčanského ostrohu soustřeďovala výroba železa. Ta patří do skupiny raně středověkých řemeslných odvětví, které se nejvíce projevují v archeologických situacích. Na základě archeologických nálezů identifikujeme středověké železářské areály na Starém městě, datované do doby mladohradištní. První skupinu tvoří nálezy z Betlémské kaple a blízkého okolí. Zde se jedná o výrazné objekty s několika sty kilogramy strusky, zlomky výfučen a pecích výmazů. V Husově ulici v její jižní části byly nalezeny železářské objekty. Další skupina nálezů pochází z míst okolo Anežského kláštera. Malá strana zůstávala do 70. let mimo poznání. Poslední skupinu dokladů tvořily nálezy z bývalého vyšehradského podhradí, dnes Nového Města (Havrda – Podliska – Zavřel, 2001).
Podoba železářských pracovišť není jednoznačná díky fragmentárností nalézaných situací a malým rozsahem vlastních výzkumů. Ve většině se podařilo zachytit části nebo celky zahloubených objektů oválného nebo protáhlého tvaru s výrazně vypálenými stěnami. Umístění železářských dílen mimo opevněné jádro malostranského osídlení můžeme klást do souvislosti s negativními provozními náklady, prostorové nároky pracovišť, ale i možnou existencí a využívání zdrojů železné rudy.
Na konci 10. a začátku 11. století dochází k organizační proměně železářské výroby na ploše pražské předlokační aglomerace. Malostranská pracoviště postupně zanikala a na vltavském pravobřežní vznikala nová. Utvářel se zde poměrně rozsáhlý dílenský areál na výrobu a zpracování železa (Havrda – Podliska – Zavřel, 2001).
Druhou výrobní oblast doplnily již starší doklady železářských aktivit z areálu Anežského klášteru a z okolí náměstí Curieových, nálezy z přilehlých ulic Bílkové a Dušní. Oba areály jsou odděleny územím bývalého židovského města. Nepřítomnost dokladů na tomto území nutně nemusí znamenat nevyužitelnost raně středověkými železáři. Radikální stavební proměna území za asanace Josefova na přelomu 19. a 20. století a řídká síť archeologických dokumentačních bodů neumožňují rekonstruovat podobu osídlení v raném středověku a tím plně vyloučit existenci dokladů výroby a zpracování železa v těchto místech (Havrda – Podliska – Zavřel, 2001).
Železářství se v menší míře provozovalo i v prostoru dnešní Malé Strany. Jednalo se především o místa na okraji v blízkosti vodních toků.
Podle chybějících archeologických dokladů můžeme říci, že v závěru 12. století již nepracovaly rozsáhlé dílenské provozy v jádru Prahy. Producenta a zpracovatele železa plnili pouze menší dílny v rámci samostatných osad mimo hustě zalidněné podhradí. Situace je zřetelná ve 13. století, kdy se archeologicky zjištěné doklady z tohoto období, nalézají v okrajových partiích tehdejšího městského jádra. Jednu z možných příčin postupné periferizace dílen může být výrazné zahuštění sídlištní struktury jádra pražské předlokační aglomerace.
Můžeme říci, že vývoj železářství v Praze v období od 9. století do 1. poloviny 13. století ovlivnil počátky utváření sídlištního organismu města. Přes řadu nových nálezů, které doplňují představy, je nutných dalších úkolů pro lepší poznávání.
