Archeologie každodenního života středověkých měst

Ve středověku se město stávalo útočištěm pro hladové a také tam spěchali i vesničané. Naopak pro bohaté znamenalo svět bohatství a rozmařilých potřeb. 

 Ve 2. polovině 12. století sledujeme ve střední Evropě akce zaměřené na vytváření nových vesnických a městských sídlišť. Přibývala vrstva „organizátorů“, kteří byli schopní přebírat obtížné úkoly spočívající v měnící se síti a podob středověkých sídel. Spolu s nimi se objevovali „obyčejní lidé“, kteří byli ochotní odejít do míst, kde to ještě neznali a nevěděli, co je čeká. Doplňovali stav tam, kde se projevil nedostatek lidí, ale měli základní představu o životě v podmínkách, které nov komunita měla vytvořit. Tyto důvody vedly k tomu, že v nově založených českých a moravských městech, připadl velký podíl německým přistěhovalcům. Rozvoj měst souvisel s dělbou práce a výrobní specializací.

Ve 13. století byly české země pokryty díky urbanizaci hustou sítí městeček a měst. K jejich poznávání nám pomáhají archeologické doklady a poznatky. Naopak písemné prameny přibližují historický děj.

Když přišli do nových mít přistěhovalci, museli si nejprve vytyčit  prostranství, veřejnou plochu od které se pak začaly odrážet jednotlivé parcely pro občan. Jak začínal občan na svém novém působišti? Neměli se kam schovat, složit hlavu a ukrýt svůj majetek, a proto museli rychle postavit něco jednoduchého do začátku. Tento typ obydlí se vzdaloval od představy o městském domě. Střecha se skoro dotýkala země. Do domu se vcházelo po schodech do zahloubeného 1,5 - 1,7 metru pod povrch okolního terénu (Klápště, 2002). Na podlaze bylo ohniště, které bylo zdrojem tepla a světla. Nesnází tu byl dým, který odcházel ven otvory ve střeše. Zbytky zahloubených obydlí po splnění svých funkcí zmizely v zásypu a opodál mohla vyrůst nová stavba s novým zahloubením.

Otevřené ohniště stěžovalo život i ve 13. a 14. století v městských domech. Zmizel až s nástupem nepřímého vytápění kachlovými kamny. Dřívější zakouřenou jizbu nahradila světnice, která byla vyhřívána kamny obsluhované z „černé kuchyně“. Tuto změnu můžeme doložit z městských domů v Hradci Králové, Kutné Hoře, Jihlavě nebo Českém Krumlově.. Kachle datujeme do 14. století, ale nedokážeme určit, v jakém druhu otopného zařízení sloužily.

Nástup kamen do měšťanských domů přišel ve 2. polovině 15. století, který vyžadoval novou přestavbu domu. Stěny hlavní obytné místnosti byly vydřeveny a v oknech se objevují skleněné terčíky vsazované do olověných pásků. Součástí měšťanských domů se stávaly závěsné skleněné lampy, které byly plněné olejem.

Život ve středověkých městech provázely určité nesnáze. Na malé ploše byl soustředěn velký počet lidí. To se neobešlo bez pravidel společného chování, potažmo v právních ustanoveních, která se snažila kočírovat vztahy mezi sousedy. Velké pozornosti se dostávalo umisťování chlévů, záchodů a pecí. Jednotlivec měl svůj jasný postoj – jeden druhého nesmí obtěžovat zápachem či nebezpečným ohněm, ale ani vodou stékající ze střechy. Jak to tak bývá, i zde se pravidla porušovala. Leckteré odpadní jímky přiléhaly  k hranici sousedící parcely. Takovéto umisťování vedlo občany k tomu, co nejvíce zefektivnit a využít svůj pozemek.

Odpadní jímky známe z řady českých a moravských měst již před rokem 1300. Sloužily jako záchodové jámy, ve kterých se ocital i další odpad jako je rozbité sklo, uhynulá zvířata, pecky z ovoce či již nepoužitelné keramické nádoby. Obsah býval opakovaně vybírán a vyvážen kamsi za městský obvod, ale dříve či později byla odpadní jáma jednou provždy naplněna, uzavřena a nahrazena poblíž jámou jinou. Bohužel se stávalo, že obce svůj odpad soustavně vyváželi například k břehům blízké řeky. Bylo to velice nebezpečné co se hygieny týče.

Se 14. stoletím přichází novota v podobě stavby vodovodu napájejícího městskou kašnu.. První svědectví se u nás objevuje ve zprávě z roku 1362, která se týká dnešního Havlíčkova Brodu. Tamní rychtář přiváděl vodu z pramenů a písčin v rourách a strouhách nejen do kašny uprostřed náměstí, ale i do měšťanských pivovárků. Jeho úkolem bylo zásobovat vodou i v zimě (Klápště, 2002).

Problémem dobrého soužití bylo veřejné prostranství. Odehrával se tam společenský život, trhy apod. To vedlo k tomu, že tam byla špína, bláto a zápach. Města projevovala zájem jak zlepšit jeho čistotu a stabilizovat povrch náměstí. Před rokem 1300 bylo projevem snah ukládat jílovité vrstvy s výraznou příměsí kamenů. Od 14. století se objevují veřejná prostranství se stabilizovaným povrchem, který zajišťovala dlažba. Celkově to vedlo ke zlepšení životních poměrů ve městě.

O městských lidech 13. a 14. století máme leckdy neúplnou představu bez podstatných obrysů. Důležitá svědectví nám poskytují písemné prameny např. o postavení žen bohatých měšťanů, které vstupují na jeviště ve 13. století jako vdovy nakládající se zděděným majetkem. Velkou část majetku dávali ku prospěchu řádových domů a špitálů.

Nedílnou součástí měšťanů se stávali blízké i vzdálené poutní cesty. Prvořadým životním rámcem tehdejších městských lidí bylo město s přilehlým zázemím a jeho prosperita. Bohatí měšťané se  neuzavírali hranicemi městských obvodů a díky bohatství, které měli mohli žít plnohodnotný život, jak bychom dnes řekli my.