Hunové

Hunové na samotném začátku, kdy vstoupili do evropských dějin, překročili Kerčský průliv a vstoupili na Krym, byli negramotní a negramotnými zůstali i v bouřích v 5.-6.století.

Společnost Hunů svou povahou vylučuje naději, že bychom nějaké archeologické stopy mohly objevit. Potíž je se zpracováním kovů v nomádském způsobu života. Zdá se být nepravděpodobné, aby si Hun na cestách bral nářadí a surovinu pro výrobu kovů, ozdob a šperků atd. ... Mohl si s sebou vzít pouze omezenou zásobu ať kovu či textilie. Velké množství suroviny mohl získat a vyrábět pouze tehdy, jestliže se usadil u jejího zdroje. Z velké části muselo docházet ke směně či drancování. Např. si představme jednoho z Attilových mužů jak tráví čas uměleckou prací s kovem... Avšak neexistuje jediný důvod proč by neměli mít u sebe aspoň malou část všeho a vyrábět... Archeologické nálezy po sobě zanechávají jen velmi malou stopu. Několik předmětů, které se připisují kočovným národům, se našlo. Hunové nerazili mince.

Hunové se začali rozpínat v 70. letech 4. století dále na západ. O Hunech se prvně zmínil Ammianus Marcellinus. Samotné Huny on však neviděl. Popsal je na základě výpovědí důstojníků vojsk, úředníků územní zprávy a dalších, kteří s Huny přišli do styku. Ammianus nám popisuje, že Hunové jedí syrové maso, které si přihřívají tím, že ho vkládají při svých jízdách mezi sedlo a koňský hřbet. Ovšem víme, že to je omyl, který se nezakládá na pravdě.

Prvním cestovatelem, který zveřejnil zprávu o osobním setkáním s Huny, je Olympiodóros z egyptských Théb. Účastnil se poselstva, které bylo vysláno kolem roku 412 z Konstantinopole k hunskému králi Donatovi. Jeho dílo zpracovává dobu od roku 407 až 425, ale bohužel se nedochovalo. Dalším autorem, který však vycházel z Olympiodóra, byl Priskos z Pania. Různí autoři pojmenovávají Huny různě. Někteří je mají za Skythy, druzí za Kimmerijce, a že Attila, nejznámější hunský bojovník, je králem Avarů a jeho výboje měli za následek založení Benátek.

Hunové se do podvědomí dostávají, když překračují Kerčský průliv (mezi Černým a Azovským mořem). Proč však svůj domov opouští a expandují, se neví. Podle písemných pramenů, žili Hunové vedle Gótů aniž o své existenci věděli. Odděloval je Kerčský průliv. Podle legend Hunové vstoupili na území Gótů byť při pronásledování jelena nebo nahánění zaběhnuté jalovice. Okouzlilo je dobré podnebí, úrodná půda krajiny a tak na sebe dlouho nenechalo nic čekat a krátce na to Hunové překročili a napadli gótské obyvatele Krymu. To se odehrálo v roce 375.

V roce 376 dostali římští důstojníci hlášení, že mezi severskými barbary započaly neobvyklé mohutné přesuny. Do pohybu se daly všechny národy mezi Tisou a Černým mořem. Ono Stěhování národů... Od roku 370 započali Hunové doprovázeni svými poddanými Alany útoky na bohaté vesnice ostrogótského království. Nová říše Hunů tak sahala od Donu po Dněstr a od Černého moře k Pripjatským bažinám.

Hunové si ošacení zhotovovali z plátna, nebo ze sešitých kůží – murinae (asi svišť). Šaty nosívali na sobě tak dlouho, dokud se jim na těle nerozpadaly a neodpadávaly po kusech. Např. v Čingischánově zákoníku stojí, že Mongolové museli nosit šaty bez praní, dokud se zcela neobnosí. Hunové nosili kamaše z kozinky na hlavách okrouhlé čapky.

Základní jednotkou hunské společnosti byla pětice/šestice osob v jedné rodině, která žila v jednom stanu. 6-10 stanů byl tábor. A několik táborů tvořil rod. Kmen sestával z několika rodů.

Ammianus píše, že Hunové byli nepřirozeně oškliví a shrbení. Svým zjevem vyvolávali paniku. Hunové trávili život v koňském sedle. V jezdeckém umění převyšovali i tu nejlepší římskou kavalerii. Jak rozvádí Ammianus, že Hunové byli ke svým koním téměř přibiti. Nejsou s to pevně stanout nohama na zemi. Hunští bojovníci vlastně neuměli chodit, považovali se za mrtvé, stanou-li nohama na zemi.

Hunskou zbraní byl železný meč, který museli získat výměnou nebo kořist od národů s nimiž byli ve styku, neboť práce s kovem byla v podmínkách kočovného života nemožná. Šípy měly osazeny kostěnými hroty. V boji na blízko nepoužívali jen samotný meč. Užívali také sítě nebo lasa, do kterých protivníka zamotávali. Hunové byli především jízdními lučištníky a luk byl jejich nejcharakterističtější zbraní. Luk je na svou sílu nápadně krátký, je vyroben z rohoviny a krátkých kusů dřeva, podélně zdvojených.

Nejznámějším Hunem byl Attila a jeho bratr Bleda. Attila zemřel kolem roku 453. Traduje se, že ho zabila jeho manželka Ildika, kterou čerstvě pojal za manželku. Po jeho smrti si území podmaněných národů rozdělili mezi sebe rovným dílem jeho synové. Kolik bylo synů nevíme. Jak to chodí všude mezi dědici, i tady začaly pře o území mezi bratry. Mezi sebou svedli několik velkých bitev. Jejich vojenská síla se tím oslabila, což umožnilo vzpouru podmaněných národů. A série válek a pozvolné upadávání říše mohlo začít.

Hunské ženy žily ve vozech tvořících hlavní stan. V těchto vozech sešívaly oděvy, do kterých se oblékali muži a staraly se o děti.

V důsledku žalostného stavu dokladového materiálu, nám zůstává neznámý rozsah hunské říše a jak byla organizována.

V oblasti středního Dunaje se rozlišuje řada kulturních horizontů v první polovině 5. století (horizonty Villafontana, Untersiebenbrunn a Domolospuszta/Bácsordas). Prokazují, že se západně od Karpat vyvinulo cosi, co dnes známe jako „dunajský styl“. Tento styl tvoří mohutné brože s půlkulovými hlavicemi, plátové spony, náušnice s mnohostěnnými přívěsky a zlaté náhrdelníky. Typickými zbraněmi jsou sedla zdobená kovovými aplikacemi, dlouhé rovné meče vhodné k užití v jezdectvu a zvláštní druhy šípů). Dunajský styl má i různé zvyklosti, např. deformace lebky nebo umisťování rozbitých kovových zrcadel v hrobech. Velkou obtíž činí etnické určení, neboť v hrobech se nachází obvyklé kočovnické okrasy (zbytky sedel, meče s jantarovými závěsky, obložení reflexního luku a toulec se šípy, udidla, okrasy koňských postrojů). U žen to potom jsou bronzová zrcátka, některé typy náušnic a stříbrné spony. Archeologům usnadňuje určení zvláštní zvyk Hunů, a to umělá deformace lebek, která se prováděla převážně ženám. Od narození byla dítěti určitým způsobem pevně ovazována hlava, aby se lebka dostala do určitého prodlouženého tvaru.  Deformované lebky byly zjištěny též na Moravě – Líbivá, na Slovensku např. Šarovce, Krakovany, Čataje nebo Kapušany. Vzácně i v Čechách z Klučova u Českého Brodu.

V 1. čtvrtině 5. století pronikli Hunové na sever od Dunaje (hroby – Drslavice, Stráž). Moravská brána se stala průchozí oblastí, kudy Hunové postupovali do Slezska, odkud máme dva bohaté hroby velmožů (Jedrzychowice, Jakuszowice).

Jedrzychowice – Höckricht

Lokalita se nachází v Dolním Slezsku v Polsku. Przeworská kultura.

V roce 1830 byla nalezena bronzová konvice v orbě bílého písku. Asi 2 stopy od této nádoby se našly další bronzové nádoby. Dalšími nálezy byly pozlacené almandinem zdobené šperky, stopy po kostech a dřevu, které můžou pocházet z rakve. Nálezy byly v roce 1831 předány do vlasteneckého muzea Alterhüker v zámku Monbijou v Berlíně. Nálezy z Höckrichtu byly vykládány jako hrob kočovníka. V originálním tvrzení byl považován za pohřbeného Skytha. Toto tvrzení  bylo však na konci 19. století zamítnuto. Podle současného stavu bádání jde o pozoruhodně bohatý hunský hrob. Hrobová výbava zahrnuje bronzový kotel s pravoúhlými uchy, bronzová mísa, dvě v každodenním životě neupotřebitelné plechové pozlacené přezky a provizorní upevněná kůže potažená almandinem, ze která je rozřezaná zdobená čelenka – diadém. Dále potom jedna malá zlatá spona, dva úzké řemenové jazyky se zdobením vlnitého proužku. Také byl nalezen zlatý řetěz z osmi tenkých drátků, který se však do muzea nedostal, a tudíž se nezachoval.

Pohlaví pohřbené osoby je nejasné. Jedna část svědčí pro ženu - diadém - typické vybavení hunských ženských hrobů, ačkoliv interpretace není nijak jednoznačná. Nedostatek zbraní a přídavek zlatého řetízku naznačuje, že je hrob ženský. Hrobový komplex díky stylu šperků se řadí na konec 4. století a 1. poloviny 5. století a je interpretován jako odkaz hunské hegemonie ve střední Evropě.

Jakuszowice

Nachází se ve vojvodství Kielce, 50 km od Krakówa. Na řece Lössebene na levém břehu přítoku Visly Nidzica byl nalezen a prozkoumán knížecí hrob z 5. století a velké sídliště z období 1. století před naším letopočtem do 5. století našeho letopočtu s bohatým materiálem.

Hrob byl nalezen náhodou v roce 1911. Nebyl správně vyproštěn. Nálezy jsou nyní v Archeologickém muzeu v Krakově. Sídliště má více period. Výzkum zpočátku pod vedením Godlowskiho.

Knížecí hrob

Přídavky v hrobu byly několikrát publikovány. Asi v 6 metrech byla nalezena kostra mladého muže s bohatou výbavou a také kůň. K přídavkům počítáme: Spatha s magickým přívěskem meče z jantaru se zlatým knoflíčkem a vykládaný almandinem, dvě zlaté ozdobné kování pochvy meče, ORTBAND typu Gundremmingen ze stříbra a bronzu, tenké zlaté plíšky obkládané symbolickým reflexním obloukem, udidlo ve stylu Sösdala, dva křížové řemínky z koňského postroje s razítkovými ornamenty a nielovaný tvarovaný přívěšek, 3 přezky ze zlata vykládané almandinem, 4 přezky ze stříbra – tři z nich zlacené, zdobené razítkovým vzorem, stříbrný a zlacený řemenový jazýček s razítkovou výzdobou, dva řemenové jazýčky ze zlata vykládané almandinem, dvě poloměsíčité kování ze zlata s almandinem, trojúhelníkovitý zlatý flitr, stříbrná kroužková spona, také železné nože a zbytky kotoučové otáčecí nádoby. Hmotnost všech zlatých předmětů činí 150 gramů, odpovídající 33 solidům. Stříbrné věci vážili 243 gramů. Přídavný komplet spojuje prvky jezdecké kočovné kultury – polychromované zdobené zlaté předměty a reflexní oblouky s kruhovými kulturami jako je jezdecké vybavení v Sösdala-Untersiebenbrunn-Stil.

Hrob patří na začátek 5. století, ještě před vlastní Attilovu dobu. O datu diskutuje podrobně Godlowski. Pohřeb v Jakuszowicích náleží do skupiny knížecích hrobů v Attilově době, avšak většinou jsou o něco mladší se srovnatelnými hroby v bezprostřední blízkosti jako např. Jedrszychowice nebo Königsbruch v Dolním Slezsku.

Sídliště

Velikost sídliště je 7 hektarů, 300 metrů od knížecího hrobu. Z části jsou označeny kulturní vrstvy, které jsou dlouhodobé a které poslední. Fáze ukazují intenzivní osídlení. Překrývání neolitického sídliště s lineární kulturou, dále doba bronzová (Trciniecká kultura) a časná doba železná (Tyniecká skupina).

Bohatý nálezový materiál, mezi tím na 80 spon, části opasků, kusy šperků, včetně zlatého přívěsku jako vědro, tři (AXTANHÄNGER – plášť) z bronzu, hřebeny, římské mince – 46 ze sídlištních vykopávek a 30 z polní vrstvy zjištěné detektorem kovu. To je nejvyšší koncentrace římských mincí na sídlišti v barbariku. Více jak 30 fragmentů ze skla a široká škála keramického materiálu. Kotoučové zboží – šedá keramika dělena na hladké a drsné keramické kola, zásobnice (– tzv. nabírané, keramické formy na nichž můžeme najít stejné vzory jako se objevují na Moravě, na severu Podunají a v Karpatské kotlině), včetně základních střepů nádob z hladké šedé římské keramiky. Dopisy (Buchstaben) ze 2. poloviny 4. století označují tento kraj sídlištěm, žádné důkazy o zemědělství, za to jsou rozsáhlé stopy po řemeslnické činnosti. Keramická produkce (hrnčířské pece), práce s jantarem, získávání železa a další zpracovávání, řemeslo s barevnými kovy (zlatníci a stříbrníci). Tak podle dvou kompletních kotlíků a více jak 200 fragmentů z kotlíků a více než 100 shluků roztaveného bronzu, více jak 30 polovýrobků, včetně jehel a spon. Římské denáry z 1./2. století, částečně roztavené, sloužily ve 4. a raném 5. století jako surovina. Po takovém vysokém počtu vyvstává otázka funkce římských mincí v Germánii. Analýza izotopů olova ukázala původ stříbra z Černého lesu. Fragmenty dvojitých zvoncovitých spon, další formy spon, římské zrcadlovité fragmenty, římské mince jakož – Terra sigillata a skleněné nádoby, i skleněné dlaždice jsou přímé importy z Říma. Různá skla dokazují kontakty v Karpatské kotlině a černomořské oblasti.

Hrob a současně o něco mladší hroby v Attilově době, se vysvětlují nadvládou Hunské říše v oblasti, nebo dokonce přítomností Hunů nebo jiných vysoce postavených válečníků z mnohonárodnostních vládnoucích tříd této doby.