Života drobné radosti

Mám vůli mít pevnou vůli. Jenže se mi to nějak nedaří. Jsem jen slabá žena a blondýna k tomu, a to je nebezpečná kombinace.

Kupříkladu žehlička. Když jsem utekla jen s kabelkou a všechno si musela postupně kupovat, věděla jsem zcela bezpečně, že žehličku nepotřebuji. Už nikdy. No jo, jenže migrantka míní, covid mění. Ušila jsem si vlastnoručně roušky z kapesníků, které jsem kvůli tomu zakoupila, neb ani kapesníky látkové nepotřebuji. Kapesníkové roušky jsem poctivě prala. Abych je dezinfikovala, a taky nechodila se zmačkanou rouškou, musela jsem zakoupit online (jak jinak v době covidové) tu zatracenou žehličku. A bylo po pevném přesvědčení. To víte, že si občas přežehlím i něco jinýho, když už jsem do ní investovala…

Taky jsem už nikdy nepotřebovala osobní váhu. Jen mi způsobovala deprese stran zvyšování hmotnosti. A co se nestalo? Nadělila mi ji moje milá kamarádka k narozkám! Šoupla jsem ji pod postel, ale to víte… jsem jen slabou ženou bez pevného charakteru i vůle. Sem tam na tu nechtěnou váhu vlezu a mám zkažený den.

Minulý týden jsem se oblíkla do gala a vyrazila do města. Už doma mi bylo nějak divně. Sakra, zase jsem nabrala, sotva lezu, všechno je mi knop i přes streč v tříčtvrťákách. Když jsem byla napůl cesty od domu k metru, pochopila jsem! Já měla ty zatracený kalhoty obráceně! Bodejť by mi nebylo těsno, když jsem je měla předkem vzadu a naopak! Naštěstí byly u metra otevřené záchody a obrácení kalhot bylo otázkou okamžiku. Rázem se mi ulevilo a moje pevné rozhodnutí držet dietu se rozplynulo.

Šla jsem do kanceláře Slevomatu cosi vyřídit. Když jsem všechno zdárně vyřešila, pravil milý mladík, co se mi věnoval, že je ten den Světový den knihy, a že má pro mě dárek. Knížku. Radostně jsem si ji vzala, bylo to od Slevomatu moc milé.

  „Ještěže jsem přišla dnes, včera byl totiž Mezinárodní den koček, a to bych od vás dostala kotě, a to už doma mám, na rozdíl od téhle knížky.“

Mladík se spolu s dalšími v kanceláři zasmál.

„Jenže včera byl ještě jeden den,“ pokračovala jsem, „Den ženského orgasmu. A to teda nevím, jak byste to tady se mnou vyřešil.“  Mladík, vypadající víc jako holka, se smál, až mu tekly slzy.

 „Nevíte, jakej den je zítra? Že bych se stavila.“

V tramvaji jsem otevřela darovanou knížku a hodlala číst. Jenže… naproti mně si sedl mladík v kraťasech a jak je u mužů zvykem, sedl si velmi pohodlně. Co vám budu vyprávět… jak jsem okamžitě zjistila, byl ten mladík naostro a luftoval úplně všechno. Byl zahloubán do mobilu a evidentně si neuvědomoval, že je středem mé pozornosti. Nepřečetla jsem si ani řádek, to mi věřte. Přestože jsem měla pevnou vůli si číst a nekoukat jinam než do knížky. Léto budiž pochváleno…

Jsou drobné radosti a bez nich bychom strádali. Je důležité je vidět a je důležité se jim zasmát. Pak vydržíme všechno.

A když mě doma čeká takovej krasavec, je život přece jenom krásnej.