Jsem schopná všeho, jak nyní dokážu v tomto elaborátu. Nic mi není svaté, nic pro mě není nesplnitelným úkolem!
Začalo to nevinně. Nevinnou otázkou, kterou jsem položila panu Zajícovi.
„Co si přeješ k narozeninám?“
Manžel se moc dlouho nerozmýšlel. „Auto.“
Po chvíli dumání opravil svoje přání: „Kachnu.“
Tak kachnu. No dobře, to by šlo, to půjde. I zakoupila jsem mladou baculatou kachničku z českého chovu. Tajně jsem ji propašovala domů a uložila do nejzazšího kouta v chladném sklepě, aby tam vyčkala do druhého dne, než bude upečena a předložena coby narozeninový dárek.
V kuchyni mě ovšem očekávalo něco velmi podobného mojí kachničce, prakticky jako by jí to z oka vypadlo. A taky jedno obrovské krůtí stehno. A taky kilo zavářky. Ach jo…při bližším ohledání jsem rozpoznala v tvorovi, nápadně podobném kachně, přerostlé kuře. Ano, můj manžel je dobrý zásobovač. Zatraceně dobrý...
Vykasala jsem si rukávy a počala zpracovávat ty kvanta masa. Z kuřecí kostry polívka, z prsou kousky do mrazáku na budoucí čínu, stehna kuřecí i to obří krůtí do trouby. No a ze zavářky jsem ukoulela kuličky, vložila na talíře a šup s nimi do mrazáku.
A kde je sakra ten chirurg plastickej? klade si mnohý netrpělivý čtenář nezbytnou otázku. Nuže, vyčkejte, zde je; jen co vyndám tu vykutálenou zavářku z mrazáku.
Druhý den odjel pan Zajíc do práce, aby tam zodpovědně propojoval trasy a umožnil tak diváctvu sledovat volby z mnoha míst naší drahé vlasti, a já osaměla s kachnou, kuřetem a zavářkou.
Zmrzlé kuličky jsem vytáhla z ledové náruče, abych je sesypala do pytlíku a navrátila zpátky. Obvykle ty mrchy kuličky dávám na takové speciální tácky, ze kterých jdou krásně sloupnout. Jenže na táccích měl pan Zajíc v lednici salámy, uzené, špíček a tak. Takže kuličky ležely na talířích a rozhodly se na nich setrvat na věky. Mrchy. Nešly odloupnout domluvami, ani silou. I vzala jsem na ně dranžírák. Boj to byl nelítostný a dlouho to bylo nerozhodně. Ztrácela jsem trpělivost, a to byla, přátelé, kardinální chyba. Při jednom útoku na obzvlášť přimraženou zavářkovou kuličku se dranžírák smekl a místo pod kuličkou skončil – hádejte kde…no jo. V mé ruce hned pod ukazováčkem. Krve jako z vola, co vám mám povídat. Dlouho trvalo, než jsem mohla pokračovat v boji. Mezitím kulatý soupeř trochu vyměkl a moje vítězství bylo ložené. Nicméně ruka byla tak trochu nepoužitelná, neb rána nebyla jen tak nějaká, ona byla rozšklebená a měla tendenci se otvírat čím dál víc. Dumala jsem, jak dlouho trvá vykrvácení, zda stihnu vůbec upéct narozeninovou kachničku. Jelikož jsem zocelená životem, zamotala jsem pevně ruku a kachničku vrazila do trouby.
Když se peče taková krásná mladá kachnička, jo to je obřad, na tu se nesmí kvaltovat, to musí být koncert!
Zodpovědně jsem postupovala jak je třeba a kachnička v troubě zlátla. Abych zkontrolovala kvalitu výpeku, jestli je slaný tak akorát a zdali je množství kmínu jak má být, chopila jsem lžíci do zdravé ruky, otevřela troubu, ponořila lžíci do sosíku, trochu pofoukala. A zde, přátelé, jsem učinila další fatální chybu…zapomněla jsem, jak je kachní sádlíčko kromě toho, že je strašně dobrý, taky svinsky horký. No a ta lžíce, co se v něm koupala, tu horkost do sebe absorbovala. A já si tu vařící lžíci připlácla na spodní ret. Uf…co vám budu vykládat. Ret mám jako po botoxu, vypadám jako leckterá botoxová krasavice ze šoubyznysu, a to, prosím, grátis! Nevím, jestli to ty krasavice bolí, ale mě jo. Jako mrcha.
Kachna se mi moc povedla, manžel se po příjezdu z práce radoval a podělil se se mnou o tu dobrotu.
Dnes jsem šla k mojí paní zubní doktorce s malou dírkou na krčku šestky vpravo nahoře a botoxovou pusu posléze po dvou injekcích jsem měla nejen jako kačer Donald, ale jako kačer Donald posmrtně ztuhlý. Kra- sa- vi-ce!
Tak to vidíte; ruku mám rozříznutou prakticky na dvě části, hubu jako Doly Buster, a to všechno vlastním přičiněním!
