Pozval mě můj šéf. Bývalý šéf. Šéf, co měří dva metry a čtyři centimetry, takže uznáte sami, že tak velkého šéfa musím poslechnout, i když je bývalý. A taky protože je bezva.
Netušila jsem, že v centru Prahy je takové místo. Kampus Hybernská. Můj velký šéf Milan mě tam pozval na vernisáž svého kamaráda. Na internetu jsem objevila, že tenhle prostor patří Karlově univerzitě a jejím humanitním oborům. Hned jsem věděla, že to je místo mně sympatické a že tam prostě půjdu.
Na vernisáž jsem se dostavila včas; vlastně jsem přišla první. Ve dvou místnostech byly jen obrazy, jejich autor, dcera a manželka. A já si mohla vychutnat magický prostor, autorova díla a taky si s ním popovídat dřív, než se nahrnou ostatní účastníci vernisáže.
Petr Arnet je sympaťák. Noblesní chlap, co k němu od roku 2009 patří i invalidní vozík. Maloval jako mladý a k plátnu a štětcům se vrátil před pár lety. Měl se kam vrátit, a to je dobré. Protože když se vám stane to, co Petrovi, musíte mít něco, abyste mohli žít. Třeba plátno a štětce.
Dívala jsem se na obrazy mladého Petra Arneta. Dívala jsem se na obrazy zralého Petra Arneta. Já vím, že je život na vozíku těžký, přesto si troufám tvrdit, že Petrova tvorba z vozíku je bohatší. Je v ní bolest, ale i naděje, smutek, ale i touha. Naléhavost a sdělení.
Petr Arnet se mi líbí. Jako chlap a jako malíř.
Dvě místnosti v přízemí Kampusu se naplnily. Najednou jsem si připadala tak nějak jakoby podměrečná. Petr Arnet má totiž hodně kamarádů. Hodně velkých kamarádů. Basketbalisti a volejbalisti, žádný malý piva. Má taky dvě dcery, ženu a talent. A to je hodně, to je nejvíc.
Petře Arnete, je mi ctí, že jsem Vás poznala. A tobě, Milane, děkuju za pozvání!
