Psát blog se vyplatí, to říkám furt

Já teda nevím, co o tom soudí ostatní blogeři, ale počítám, že si vesměs myslí totéž, jinak by na blogu nebyli.

Když tuto nosnou myšlenku rozeberu ve vědeckém pojednání, dojdu k jasným závěrům, s nimiž vás teď seznámím.

1. Blogeři, kteří píšou kvůli nezvladatelnému nutkání psát blogy. No jasně, těm se po sepsání blogu zákonitě uleví, obzvlášť když jsou to političtí glosátoři, případně komentátoři událostí, jež se dějí v tento okamžik napříč zeměkoulí. Bedlivě studují situaci, okamžitě sedají a píšou článek. Je jedno, jestli se týká úmrtí, zemětřesení, politického skandálu; takový bloger prostě potřebuje čtenáře seznámit se svým úhlem pohledu. Jen tak se mu uleví, ovšem jen do té chvíle, než se na internetu objeví další téma, hodné zpracování, a to je, přátelé, neustále.

2. Blogeři, kteří píšou na jedno téma do zblbnutí. Ano, těch je taky dost. Mají svůj názor, za ním si pevně stojí a nikdo s nimi nepohne ani o píď. Například covid a politická scéna jsou pro ně jedinečným zdrojem inspirace.

3. Blogeři, kteří píšou pro radost. To je moje krevní skupina, mezi nimi mám nejvíc kamarádů. To jsou prostě bezva lidi a jejich články činí radost nejen jim, ale i nám čtenářům.

4. Pak máme blogery, co píšou jednou za čas, a je jen na čtenářích, jestli na jejich články čekají.

Tím bych vědecké pojednání ukončila, přestože je krátké a neúplné; jsem si toho plně vědoma.

Mám totiž na mysli ještě jiná pozitiva. Patřím do skupiny blogerů, kteří píšou pro radost a do podskupiny těch, co na sebe všechno vykecají. A zde je ta chvíle, kdy pochopíte, jak je výhodné, a jak moc se vyplatí nejen blogy psát, ale taky na sebe skoro všechno říct.

Jen považte: postěžovala jsem si na blogu, jaká jsem neschopná uklízečka, jak jsem pohořela v testu u jedné mladé paní, a jak bych potřebovala nějakou práci. No a co se stalo? Kamarádka si to přečetla a dala mi tip na práci snů. Ano, jistě víte, že pracuji v divadle! Kdyby nebylo blogu, tak bych se o volném místě nedozvěděla! A kamarádka nebyla sama. Pár dalších nabídek jsem obdržela, ale to už jsem byla pevně zaháčkovaná v divadelním světě.

Můj poslední článek před tímto elaborátem se týkal pečení cukroví a mého povzdechu, že jsem se ocitla bez přísunu ořechů a mé nespokojenosti s kvalitou ořechů koupených. Představte si, že si dvě kamarádky článek přečetly a štandopéde mi poslaly ořechy! A nejen ony, ale i kamarád kolega z práce, kterého jsem pár let neviděla, mi napsal mail a nabídl mi své ořechy ze zahrady! Navíc jsme se domluvili, že si po svátcích dáme kafe a zavzpomínáme. No nemám se já krásně?

Když jsem utekla z bývalého domova a začala psát články coby migrantka, taky mi několik blogerských kamarádů nabídlo pomoc. Dokonce i jeden admin…

Když zabrousím do svých blogerských začátků ještě v Lidových novinách, tak jsem díky svým článkům našla přítele ze všech nejmilejšího, pana Jana Kouřila. Stali jsme se kamarády a pan Kouřil byl mým náhradním tatínkem i dědečkem zároveň. Byl to učitel na škole pro hluchoněmé děti a znal mého dědečka! Narodil se v roce 1910, blogerem se stal v osmdesáti letech, a kdo měl tu možnost jeho nádherné články číst, ten mi dá za pravdu, že patřil mezi blogerskou VIP ligu. Odešel ve svých 99 letech.

Na blogu mám kamarády a kamarádky, mám je ráda a vím, že i oni mají rádi mě. Jsou moje blogerská rodina, a nejen to. Nescházíme se jen tady na blogu, my taky spolu jezdíme na výjezdní zasedání.

Zkrátka a dobře, blogu a své někdy ne zrovna vítané vlastnosti toho na sebe dost prásknout, vděčím za mnoho. Rozhodně za to hezčí, co mě na cestě potkává.

Milý blogu, milí blogeři, čtenáři a admini, děkuju!