„Tisíce, ba statisíce nadšených třebovských občanů kráčí v průvodu!“ Na tuhle větu si vždycky vzpomenu prvního května.
Hulákal ji do mikrofonu zapálený tajemník KSČ v mém rodném maloměstě, čítajícím sotva 10 tisíc obyvatel včetně kojenců. Na tribuně, velikostí odpovídající malému městu, se tísnil kromě tajemníka ještě předseda KSČ a několik zasloužilých soudruhů a soudružek. Kolem tribuny proudil řídký průvod a dokonce i alegorický vozík, co ho vyrobili dělníci z továrny Hedva.
Na Prvního Máje byly k dostání na náměstí párky, v Zelenině kubánské pomeranče a všichni školou povinní byli povinni jít do průvodu. Naštěstí tajemník kecal a průvod byl krátký. Hned jak to šlo, zdrhli jsme na Křížový vrch, zvaný Křížák. Podle věku jsme se tam oddávali hrám na schovávanou nebo hrám milostným.
Když jsem dorostla ku hrám milostným, bavil mě První Máj nejvíc. Líbání pod rozkvetlou třešní se stalo pravidelnou činností a než jsem se nadála, líbání se překulilo v milování. Krásný časy…
Jenže čas nezastavíš. Z rodného maloměsta jsem se po maturitě odebrala do velkoměsta největšího – do Prahy. Romantiky ubylo. Už nikdy jsem se nezúčastnila prvomájového průvodu, ani jako studentka, ani jako zaměstnanec. Taky jsem už nikdy na Prvního Máje nezažila líbání a milování v třešňovém sadu. Přiznám se, docela bych si to zopakovala, ale znáte to. Nejsou lidi a nejsou třešňové sady.
No snad dnes dostanu pusu, myslím, že by se mohl nějaký kamarád obětovat, abych neuschla. Pan Zajíc je v práci, a jestli uschne nebo neuschne paní Zajícová, je mu tak nějak fuk.
Přeju všem, aby se měli s kým líbat a milovat, a není nutné mít k tomu třešňový sad…
