Tak jsme se vrátili od moře. Přivezli jsme si s sebou památku. Zažívací potíže. Mohli jsme dopadnout hůř. Furt lepší mít nemoc střevní než nemoc pohlavní, i když to mi už opravdu nehrozí.
Už jsem mimo zájmovou skupinu, přestože jsem pravou blondýnou.
Dorazili jsme v noci. Naše oprávněné obavy stran nastartování našeho starého fiátka se naštěstí nenaplnily. Fiátek se totiž občas rozhodne, že potřebuje odpočinek, a nenastartuje. Už jsem na blogu psala o frapantní situaci před dvěma lety, kdy nás náš malý uličník na letiště dovezl, leč pak se rozhodl na něm strávit zasloužený dvanáctidenní odpočinek, a to přímo u hlavního vchodu do terminálu, než se zase vrátíme, viz zde: https://zuzanazajicova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=554645
Letos jsme pro jistotu nejeli až na letiště, ale rafinovaně jsme fiátka zaparkovali kousek od stanice autobusu tam mířícího.
I doma jsme nalezli veškerou naši zvěř, skládající se ze tří koček a jednoho psa, zcela v pořádku. Pan Zajíc se mohl pomalu přešaltovat na běžný života běh, ovšem ne tak já. Mě čekala hned druhý den ráno cesta do rodného maloměsta na sraz spolužáků!
Vymyslela jsem geniální trasu. Byla nejrychlejší, jak se aspoň zpočátku jevilo. Vlakem z Hlavního nádraží do Svitav a tam hned autobusem posledních 18 kilometrů do mé rodné Moravské Třebové. Zde musím podotknout, že úroveň toalet se na nádraží výrazně zlepšila. Ještě aby taky ne, když za to zacálujete dvacku! Přestože jsem už několik dnů živořila o vodě a sucharech, i přesto jsem tu dvacku obětovala. Nic jiného nezbývalo, i suchary byly příliš nestravitelné pro moje těžce zkoušené útroby…
Jízda vlakem byla příjemná. I tady musím pochválit; nedá se to srovnat s dřívějšími cestami. Dřív jsem vystoupila z vlaku ukoptěná, teď jako bych ani vlakem nejela. Ve Svitavách jsem nalezla autobusovou zastávku tam, kde jsem ji před dvěma lety zanechala. Ano, nic se nezměnilo. Na zastávce stály další dvě ženy. Pravda, kolem nádraží to vypadalo poněkud rozestavěně, ale to mě nikterak neznepokojilo.
Ó jak jsem byla bláhová! Když uplynula doba příjezdu autobusu a on nikde, začaly jsme se všechny tři rozpačitě rozhlížet. Nejmladší čekatelka se šla podívat za roh a v hrůze zjistila, že stanici přemístili! Ano, stály jsme sice na zastávce, leč autobus k nám nedojel! Při bližší rekognoskaci terénu jsme objevily na plechové boudě malý papírek s textem, psaným na stroji, že stanice je přemístěna. A já zde volám: Svitaváci, to děláte nám třebovákům naschvál! Normální by bylo to výrazně napsat na zastávkovou tabuli! Nehledě na to, že kolem nás chodili občané Svitav a ani jeden nás neupozornil na přestěhovanou zastávku. Ach jo…
Nejmladší z nás odešla zpět na vlakové nádraží s tím, že pojede vlakem do Třebové České a odtud do Litomyšle. Zůstaly jsme na zastávce dvě. I zavolala jsem mojí milé spolužačce a kamarádce Hance, co u ní vždycky na srazu bydlím. Sedla i s manželem Petrem do auta a přijeli nás vysvobodit. Moje kolegyně v neštěstí jela do Koclířova, kde jsme ji vyložili.
Sraz se náramně povedl. Sešlo se nás hodně, všichni jedli, pili, hodovali, až na paní Zajícovou. Já jsem prosím hodovala se džbánem vody. A to prosím na Moravě! Vlastně na Hané! A to nám prosím paní profesorka třídní přivezla slivovičku jedna báseň!
Mám štěstí, že mi nedostatek alkoholu nebrání mít radost ze života. Prostě i s vodou ve džbánku se dá zažít legrace. Povídalo se, tancovalo, zpívalo, no prostě jako zamlada. Vedle nás ve stejné restauraci měli sraz i o rok mladší spolužáci. Těch bylo podstatně méně, leč v jejich řadách seděli dva bývalí starostové města, představte si to!
Bylo k půlnoci, když jsme se rozešli s tím, že další sraz bude už každý rok první sobotu v říjnu. Přece jenom je nám o dost víc, tak abychom se užili. Byli jsme dobrá třída…
Ráno jsem posnídala hořký čaj a rohlík, který mi Hanka rozpekla na ústředním topení. Doufala jsem, že ho dovezu až domů, že mě nebude chtít zákeřně opustit už cestou. Vydržel až domů.
Cesta zpátky byla bez problémů. Jet motoráčkem z Moravské Třebové do Třebové České je jeden z nejhezčích cestovatelských zážitků, na který se vždycky moc těším. To jedete nádhernou krajinou od vesničky k vesničce, kde končí silnice i svět. Nevím, jestli bych tam dokázala bydlet, ale cesta je to krásná. Za odměnu.
Tak. Zase za rok, moji milí kamarádi!
Tenhle blog je věnovaný mým kamarádům z gymplu, jmenovitě pak Věře Pařízkové, která mě pilně čte, a ještě se i dívá na pořad Sama doma, kde působím jako rekvizitář junior, a pak taky Hance Vysloužilové a Ireně Zmeškalové a Aleně Chaloupkové a Janě Ševčíkové a Zdeně Matouškové a Marušce Bardůnkové a Vajovi a Štefanovi a Jindrovi a Pavlovi a Gitovi a Laďovi a…a taky Dáje Ptáčkové, i když chodila o rok níž, protože přinesla na sraz několika zájemcům moji knížku Lotr, jelikož je sečtělá a navíc pracuje v knihkupectví.
