Nejsem sice holub, ale vracím se

Od dob, kdy jsem odešla do velkého světa, uplynulo hodně času. Změnil se svět, změnila jsem se i já. Když v noci nemůžu spát, spolehlivě mi pomůžou myšlenky na mé rodné město. Vzpomínám a je mi hned líp.  

Vyjela jsem si na výlet do Moravské Třebové a vás zvu na virtuální prohlídku městem, kde jsem zanechala kus srdce.

Ve Třebové jsou různá okna, ale tohle patří k zámku. Zámek je to parádní, jeden z nejkrásnějších u nás, perla renesance. Dokonce se mu říkalo Moravské Athény díky obsáhlé knihovně. Za vlády komunistů byl zámek velký chudák, ale naštěstí je už zase v plné kráse.

Ze zámku je to kousek na náměstí a krásnou pěší zónu zvanou Cihlářka.

Průchodem si to zamíříme na Kostelní náměstí k bývalému gymnáziu. My jsme byli poslední ročník, který tam odmaturoval, pak se gympl přestěhoval do jiné budovy. Dnes je zde základní škola.

Tahle krásná rotunda je pro mě důležitá. Byla to ruina, když jsme ji ve skautu opravili a vybudovali si v ní klubovnu. No a jak to tak bývá, sebrali nám ji v dobách normalizačních...

...kdo by byl v Moravské Třebové a nezašel na Křížový vrch, ten jako by ve městě ani nebyl.

 Na Křížový vrch nás zavedou schody mrtvých.

Hřbitov je plný kouzelných zákoutí a cenných hrobů, mezi které patří hrob nejznámější, hrob Anny. Nesměla se provdat za svého milého Josefa; byla provdána za jiného a krátce po svatbě zemřela. Josef  Annu z tohoto hrobu vykopal a pohřbil ji v krásném parku za hřbitovem.

 Socha na původním hrobu

 a socha v parku. Ta byla obnovena v roce 2018, původní zničili vandalové.

Kalvárie na Křížovém vrchu. Odtud je vidět do daleka široka. Tam si vždycky uvědomím, v jak nádherném kraji jsem se narodila.

Ze hřbitova vede křížová cesta, lemovaná čtyřmi barokními kapličkami. 

Tady máme Moravskou Třebovou jako na dlani. Vylezla jsem na rozhlednu Pastýřka a stálo to za to. Cestou jsem to vzala přes Peklo. Do Pekla se odjakživa chodilo na výlety a já tam byla naposledy tak dávno, že ani nevím, kdy to bylo.

Třebová se pyšní i krásným rybníkem zvaným Boršák. K němu to bylo od našeho domu kousek přes pole, ovšem teď je to kapku složitější, protože tam vede dálnice. Od rybníka je to vzdušnou čarou kousek do nemocnice, kde jsem se nejen narodila, ale taky bydlela.

Mystický domeček... márnice. Denně jsem tudy chodila. Mně se vždycky moc líbil, mrtví v něm mě neděsili. Občas jsem tam i nakoukla.

 A tady máme můj rodný dům, zvaný Barák. Ach jo... je to tam jiné, dům má jinou fasádu, byty jsou soukromé. Taky švestky, lemující silnici, jsou vykácené...

Za domem jsem objevila lavičku, která tam byla i v dobách mého dětství. Stála u zdi domu, teď je zapomenutá v křoví. Na téhle lavičce sedávala moje maminka, a taky ostatní dámy z baráku, pily kafe a maminčino ožralé ovoce (naložené v rumu)... 

Výlet do Moravské Třebové nelze zakončit jinak, než v ulici, pojmenované po mém tatínkovi. Žlutý dům byl posledním domovem mých rodičů...

 Hádejte, kde jsem se ještě cestou do Prahy stavila. Ano, v Mladějově, kde je slavná úzkokolejka a muzeum. Mladějov je kousek od Třebové, ale já tam byla kupodivu poprvé.

Doma na mě čekal můj Finn. Už mám dávno domov jinde, ale Moravská Třebová je první, a to prvenství jí nikdo nevezme.