Můj sedmnáctý listopad. Tehdy a teď

Tehdy jsem byla mladá. A naštvaná. A chodila jsem na demonstrace. Bydleli jsme v centru Prahy kousek od Národní třídy v ulici Karolíny Světlé. Okna našeho obýváku směřovala přímo do Bartolomějské,

sídla policajtů a shromaždiště všech represivních složek, co se pokaždé houfovaly, aby uchránily Prahu před demonstranty.

Když bydlíte v centru, je nasnadě, že to máte na demonstrace, coby kamenem dohodil. Vždycky jsme si říkali, dnes nepůjdeme, dnes to bude zlý, ale vždycky jsme šli. Pokaždé se nám povedlo uniknout vodním dělům i nakládačce. Sedmnáctého listopadu jsme se rozhodli, že na Albertov nepůjdeme. Byla to demonstrace kupodivu povolená a patřila studentům. Jenže když jsme poslouchali Hlas Ameriky a mrkli z okna do Bartolomějské, nešlo zůstat doma. Kromě obvyklých policajtů a milice tam totiž byly i červené barety a psovodi. Tak psi taky půjdou proti studentům! Už jim nestačí vodní děla a obušky!  

Namazala jsem dětem chleba máslem, pustila jim pohádku a vyrazili jsme s bývalým manželem na Národní třídu. Tentokrát represivní složky zvolily jinou taktiku než obvykle. Při předchozích demonstracích jsme vždycky utekli úzkými uličkami, ale tentokrát bylo zle. Demonstranti byli tlačeni z Národní třídy do Mikulandské ulice. Jen zázrakem se nám povedlo utéct. Vyhlédla jsem si totiž v kordonu policajtů takového strejdu, který vypadal, že by tam nejradši nebyl. Prosila jsem ho, ať nás pustí. Podíval se úkosem na své kolegy a připažil. Skulinou jsme proklouzli a utekli.

Jenže místo abychom se báli, tak jsme se tak naštvali, že druhý den jsem našla doma trikolóru, jedno, že to byla trikolóra francouzská, a vyrazili jsme znovu na Národní. A nebyli jsme sami. Bylo nás hodně.

Dnes jsem vyrazila na cestu po stopách událostí před devětadvaceti lety. Pojďte se mnou.

Poslední pohled před nastoupením do narvaného příměstského autobusu. Byla jsem v něm jediná s malou trikolórou na kabátě.

Mířila jsem na Staroměstské náměstí a musela jsem kus pěšky. Doprava byla odkloněná. Mně to ale vůbec nevadilo, po Praze a hlavně v centru chodím pěšky ráda.

Na Staromáku bylo plno. Většina lidí měla v ruce leták s nápisem DEMISI. Já ne. Mně by se líbilo, kdyby Babiš projel volby. Aby se z něj nestal mučedník, což se určitě v očích jeho voličů stane, když bude donucen odstoupit. Pokud neodejde kompletně sám od sebe z politiky, a to se nestane - viz jeho prohlášení, tak nezbývá než doufat, že jeho voličská základna pochopí, jakého hrdinu si vybrala.

Naposledy jsem se ohlédla po náměstí. Bylo narvané a já můžu jen konstatovat, že všichni lidi byli příjemní, vlídní, žádný řev ani nadávky. Jako by všichni v sobě nesli odkaz změny, nastartované před devětadvaceti lety. 

Je dobré dívat se i vzhůru. Pražské věže jsou pro mě velkou jistotou, že stojí za to žít tady a teď. Že je tady krásně.

Můstek a Václavák, srdce Prahy. Tohle srdce ale nebije ve stejném rytmu s tím mým.

Z Můstku honem na Jungmannovo náměstí. Tady se promítalo. Chvíli jsem se koukala.

Na začátku Národní třídy se zase zpívalo.

A taky jste mohli napsat vzkaz,

nebo si nějaký přečíst.

Rozhodla jsem se podívat nejdřív tam, kde jsme kdysi bydleli. Tady na křižovatce zahnete doprava

do ulice Karolíny Světlé, ujdete pár metrů, zahnete tentokrát doleva

a jste kousek od domu, kde jsme bydleli přes dvacet let,

a tam úplně nahoře pod střechou jsme těmi malými okýnky koukali přímo na policajty v Bartolomějské.

Ale zpátky na Národní. Tady mám vždycky mrazení a sevře se mi krk...

Policie už má naštěstí jinou pracovní náplň, než mlátit lidi jako před lety.

I tančit se na Národní mohlo.

A taky jíst a pít,

čehož jsem využila. Svařák jsem si taky dala

Už nejsme na Národní, ale na Příkopech, tady konkrétně před Obecním domem.Jdu na Florenc na metro. Cestou jsem potkala účastníky osmého ročníku Sametového karnevalu. tak jsem šla s nimi.

Průvod mířil sem, na Náměstí Republiky.

Masky byly opravdu zajímavé.

Všichni koukali na ohnivou show.

I tihle bubeníci co přijeli až z Belgie. Já jsem ovšem spěchala na autobus. Bydlení v centru mělo své výhody...

Poslední obrázek je myslím ten nejdůležitější. Vzkazů na Národní třídě bylo hodně, ale tenhle je nejhezčí. Lásky není nikdy dost...

Všechny fotky jsou moje