Kozí kejtička. Je to sice lahůdka, ale za jakou cenu…

Jsem milovnicí zvířat. To je bez debaty. Mám taky ráda dobré jídlo, o tom není pochyb. No a celý život se ve mně tluče milovnice zvířat s milovnicí flákoty.

Částečně jsem to vyřešila: ač bydlím na vesnici, nepěstuju žádnou potenciální pečínku. Prostě bych se nepřenesla přes vraždu domácího mazlíčka. Kamarádka Iva pěstuje kozu, ovci, kachny. Kůzlátka i jehňátka je schopná sama poslat do zvířecího nebe a jejich ostatky pak do trouby a do mrazáku. Když mi občas věnovala kejtičku, nebránila jsem se a překonala v sobě milovnici zvířat. No jo…

Občas chodíme s naší Besinkou na výlet do vedlejší vesnice. Tam v jednom baráčku skoro na kuří nožce bydlí tři kozy a taky čtyři kůzlátka. Pokaždé si trasu naplánujeme tak, abychom se mohli podívat na legrační malé kozičky, pro něž není nic svaté a žádná překážka není nepřekonatelná. Kůzlata se často vyšplhala  až na střechu domku a tam si hrála na kamzíky. Vesnická idyla. Jenže minulý týden radostný život kůzlat skončil. Ano, správně tušíte. Na malém dvorku, plném drůbeže, stáli dva chlápci a podřezávali jedno kůzle po druhém. Čas her a malin nezralých pro kůzlata skončil, nastal čas narvat mrazáky a finančně se zahojit. Stáli jsme za zídkou a bylo nám smutno. V manželovi se ale dost rychle probudil labužník a než jsem se vzpamatovala, plácl si s majitelem kůzlat. Domů jsme si nesli dvě kejtičky.

Druhý den jsme se zase vypravili na procházku kolem kozího baráčku. Pán domu se vyskytoval na dvorku a dal s mým mužem řeč. Diskutovali o nabídce a poptávce, o situaci na kozím trhu a já mezitím obhlížela ten zadělaný dvůr, kde zbylé zvířectvo čvachtalo v nikdy neuklízeném hnoji. Mezi řečí pán prohodil, že ty tři dospělé kozy „taky pudou“. Do klobás. Na podzim.

Na zídku vyskočilo krásné mourovaté kotě a to mi trochu pozvedlo náladu. Ne na dlouho. Zatímco jsem kotě chovala a rozplývala se nad jeho krásou, majitel mi svěřil, že kočky teda fakt rád nemá, že měl dvě, furt musel topit koťata, až se nakonec obě kočky sebraly a šly si hledat lepší bydlo.

„To jsem byl rád, že jsem se jich zbavil,“ pravil ten milovník zvířat. Jenže pak se svěřil, že během krátké doby poznal, zač je toho loket – hospodářství bez kočky, obzvlášť když se neuklízí. Myši byly všude a nic na ně neplatilo.

„No, tak jsem si musel pořídit kotě,“ povzdychl si nad tím těžkým osudem. Pořídil si dvě, ale to druhý, jak dodal, je vošklivý, ale na zabití je už moc velký. Tak to bylo silný kafe i na mého muže. Chlapík kousek poodešel a vylovil to druhé, údajně ošklivé kotě. Vzala jsem do náručí nádherné tříbarevné stvoření, s krásnou dlouhou srstí a kulatou hlavičkou. Kočička, co by mohla zfleku na výstavu.

„Ta je nádherná,“ vydechla jsem. „Je moc chlupatá,“ odbyl mě ten znalec koček.

Obě koťátka seděla na zídce a koukala na nás očima jako studny. Jestli chudinky nezačnou fofrem chytat myši, bude zle. Chlapík připustil, že už jen pouhá přítomnost koťat zredukovala počet myší na únosnou míru.

Těžký je život některých koček. Doma jsme diskutovali o kotěti. Můj muž vysvětloval našim kočkám a psovi, že by se mohli podělit o dobré  bydlo s jedním kotětem, ale tentokrát jsem to byla já, kdo projevil mírný nesouhlas. Nemůžeme zachránit každé nechtěné kotě z okolí! Kdyby k nám přišlo, jako náš Mourek nebo Minda, tak je to jiné. Ale nemůžeme sbírat po okolí koťata jen proto, že u nás mají zvířata ráj na zemi. Za chvíli by se ten ráj změnil v útulek. Koťat je prostě moc…

Uvědomila jsem si, že se můj manžel změnil. Že jsem ho zkazila. On, kdysi chladnokrevný nimrod, miluje kočky, kouká se na večerníček o lišákovi a bez uzardění se přizná, že už nedokáže zastřelit nic, i kdyby to byla sebevíc rozmnožená škodná.  Tuhle mi svěřil, že by potřeboval, aby si ten srnec, co se na něj kouká v noci z posedu, zlomil nohu a při pádu si způsobil otřes mozku, protože on ho prostě neskolí.

Tu kůzlečí kejtičku ale upekl moc dobře, to jo. Jen jsme nad ní oba vzdychali a vzpomínali na roztomilá kůzlata, co pro ně nebyla žádná střecha dost příkrá…