Divnej tejden. Fakt divnej. Kdybych mohla, napsala bych to mnohem ostřejc, to mi teda věřte. Jen slušný vychování mi to nedovolí.
Čert dělá na jednu hromadu, to víme. A poslední tejden se vyskytovalo čertů v naší kotlině v rámci masopustu víc, než je obvyklý. Sice jsem žádnýho přímo nepotkala, ale jako by se kolem mě rojili všichni rohatí.
Počasí si dělá, co chce. Chvíli zima jak na Sibiři, pak zas vedro jako na Sahaře. To by nebylo až tak na závadu, kdyby…kdyby se náš rok mladej kotel nepodělal. Jo. Náš elektrokotel, co prej je prakticky bezzávadovej. Normálně to prásklo, vypadly pojistky v baráku i venku, a bylo to. Pátek odpoledne, lepší čas si ten zmetek nemohl vybrat. Zavolala jsem opraváře, kterej se nám staral o předchozí kotel, co byl marod furt. FURT! Naposled vloni v únoru nám už asi podesáté vybouchl a s ním vybouchly i saze pana Zajíce. Byl nahrazen novým. Kotel, Ne Zajíc. I když…nebylo by to od věci.
A přesně se rok s rokem sešel, a máme to tu zas. Ať mi nikdo NIKDO nevykládá, že elektrokotle jsou bezúdržbový a prakticky nerozbitný. Mohlo by se mu stát, že by ten dotyčnej, co to tvrdí, mohl dopadnout jako ten kotel. S rozbitou palicí.
Opravář přijel, mrknul do útrob a závadu odhalil. Těleso. Musí se objednat.
Neštěstí nechodí jen po kotlech. Taky chodí po lidech. Známá věc. Kousla jsem do chleba a křup. Ulítl mi roh zubu jedničky nahoře vlevo. Já ho mám teda ulítlej už od svých deseti let, několikrát přilepenej, to jako jo, ale že mi ulítne zrovna v době tepelný krize, to nemusel.
To bude víkend! Kotel v háji, kus zubu v háji, a ještě ke všemu mě začalo z toho všeho bolet na prsou. Jako v krku, ale tak nějak níž. Průdušky prostě. Jsem slabá na prsa, jak říkala moje babička. Když se střídá zima s horkem, tak já to zaručeně odnesu slabejma prsama.
Vyrazila jsem v úterý hned po odchodu opraváře ku Praze k mojí milé paní zubní lékařce. Tam se aspoň zahřeju, až mi bude lepit zub, jsem si říkala. No, zahřála jsem se nejen v křesle, ale hlavně při zpáteční cestě v autobusu. Přede mnou na čtyřsedadle se totiž rozvalili čtyři puberťáci z vesnice, co je kousek od té naší. Hlavy jak posypaný mákem, čerstvej skinheďáckej sestřih, maskáče, kanady, no krásný kluci od pohledu. Beďary jim rudě plály v zelenejch ksichtech, tupý voči, zakalený po nějakým tom pivu, přesně společnost, jakou jsem potřebovala.
„Ty vole, z tebe to táhne víc než vobvykle,“ zahlaholil jeden makovej panák, sotva se rozcapili na sedadlech.
„Ty vole, se nediv, pudu do basy, tak mám důvod chlastat.“
„Ty vole, jasný, je to těžký ublížení na zdraví. Ale křupla mu ta sanice, dost dobrá hlavička to byla.“
„Volové, sem byl zlitej, si to nepamatuju, ale to křupnutí jo.“
„Máš tvrdou palici, vole.“ Obrovskej smích ze čtyř hrdel, až jim vohryzky na krku lítaly.
„Až budu v base, tak tam budete za mnou chodit, to vám povidám volové.“
„Až budeš v base, tak z tebe bude buzerant, na to se teda pudem podivat.“
„Buzerant ze mě nikdy nebude, se nebojte.“
Ten, co měl jít do basy, se tvářil důležitě a byl patřičně hrdej na svůj kredit nebezpečnýho bijce. Ostatní mu evidentně jeho zářnou budoucnost záviděli.
„Si tam vem Majnkampf, vole, aby ses moh vzdělávat.“
„Si piš, že si ho vemu, nic jinýho nečtu vole. Je to moje bible.“
„Ti to nedovolej.“
„Je to literatura vole ne? Je to učebnice vole.“
Udělalo se mi mdlo a bylo mi dost horko. Tohle jsou budoucí a možná už oprávnění voliči…
„Vole co vaši?“
„Fotr je pravičák, ten je v pohodě. A matka mě taky nezatratí kvůli tomu, že pudu do basy.“
Uf…všichni čtyři se vyhrnuli na zastávce ve své rodné obci. V autobusu se udělalo milosrdný ticho. A já děkuju svým dětem, že nejsou jako oni. Že nikdy nebyly jako oni. Protože kdyby jo, tak bych byla slabá nejen na prsa, ale i na hlavu.
Doma bylo sice teplejc, kotel už zas fungoval, ale mě mrazilo. Z těch čtyř holohlavejch čtenářů Hitlerova životopisu, a taky že jsem se nastydla. Jsem přece jen slabá na ty prsa…
Můj styl je tentokrát adekvátní momentální situaci. Takovej nevybíravej. Příště to třeba víc učešu. Pokud zase nepojedu s těma...chudákama. A pokud zase nebudu muset mazat články…
