Jak jsem se zbavila chudoby a vymanila ze zoufalství

Víte, jak  těžko se odolává konečně otevřeným obchodům, plným lákavých zbytečností? Restauracím, kde nabízejí lahůdky domácí i cizí provenience, když máte na kontě jen důchod? A to nemluvím o kavárnách a cukrárnách!

Já vám to povím. Blbě. Už jsem se zde na blogu svěřila, jak jsem ze zoufalství klesla tak hluboko, že jsem chtěla uklízet mladé bohaté paní na mateřské a jak tristně to pro mě dopadlo.

A jako už několikrát se mi vyplatilo, že jdu se svou kůží na trh. Hned druhý den, po zveřejnění tirády o mém zoufalství a hrozbě chudoby, mi poslala kamarádka Mirka info o práci, která vypadala lákavě. I zavolala jsem na příslušné číslo a domluvila si schůzku.

U stolu sedělo několik od pohledu sympatických lidí. Pozdravili jsme se, představili a já jim vyklopila, co jsem dosud dělala.

Nedovedete si představit to čiré blaho, když se se mnou bavili jako se sobě rovnou. A vrcholem pro mě byla odpověď na můj dotaz, kdy bych mohla nastoupit do práce.

  „Včera bylo pozdě.“

Tak jsem druhý den přišla a hned se zapojila do pracovního procesu. Stala jsem se garderobiérkou, rekvizitářkou a inspicientkou (3v1) Vršovického divadla MANA. Ještě se učím, to dá rozum, protože to není jen tak převzít celý divadelní repertoár. Mám skvělou učitelku Marcelku, se kterou bych nejradši pracovala pořád, protože je to doslova a do písmene anděl. Milá, příjemná, pracovitá a divadla znalá. Jenže Marcelka odchází a místo ní jsem já. Rozhodně je to pro divadlo velká ztráta, a já už dnes vím, že mi do Marcelky hodně chybí. Od prvního října přijde ještě jedna kolegyně, a tu budu muset já zaučit. Upřímně ji lituji, protože zkrátka nejsem Marcelka.

Divadelní svět je krásný, náročný a nevyzpytatelný. Pokud do něj vstoupíte, už vás nepustí. Stanete se jeho součástí.

Celý profesní život jsem věnovala televizi, a to se mi dnes hodí. Hlavně poslední tři roky v pořadu Sama doma, který se vysílá živě. I tam je stres, jste tlačeni časem a musíte občas umět improvizovat.

Zatím asistuji Marcelce při takzvaných oprašovačkách, zkouškách a představeních tak, jak nejlíp umím. Ale je to šichta, to vám povím. Oprašovačka je zkouška, kdy je nutno hru oprášit po dlouhé pauze, což je po době lockdownové nutno u všech her na repertoáru. Pak tu máme normální zkoušky, generálky, premiéry a představení. Jejich vědecký rozbor vydá na samostatný blog.

Tím ovšem práce nekončí. Je nutno představení nejen nachystat, ale pak i uklidit. Propocené kostýmy vyprat, vyžehlit a správně roztřídit dle her. Je důležité se o herce starat tak nějak všeobecně. Uvařit kafe, čaj, dbát na jejich pitný režim.

Během představení hlídat a pomáhat při převlecích, na což máte pohříchu čas v minutách a někdy v sekundách. O přestávce je nutno přestavět scénu, vyměnit rekvizity na druhou půlku, zatímco se diváctvo a herci občerstvují a chodí na záchod.

To všechno se teď učím a doufám, že se to naučím aspoň z většiny tak, jak to umí Marcelka. Že neohrozím průběh představení, což je moje noční můra. Že ještě nějaký čas vydržím i fyzicky, protože jen ten, kdo pracuje v divadle, ví, co to obnáší. Kolik je v divadle schodů, jak těžké jsou často kostýmy, kolik rekvizit je třeba, aby byla hra pestrá a zajímavá.

Jsem opět platným členem společnosti, a to společnosti té nejlepší. Divadelnické. Všichni v divadle se ke mně chovají hezky a jsou moc milí. Moje temné myšlenky o tom, že jsem už odepsaná, že se hodím jen ke krmení holubů, se rozplynuly.

Už musím končit, protože spěchám do divadla, a vy přijďte na představení. Všechna jsou krásná a čekají na svoje diváky, stejně jako herci a my, co jsme v zákulisí.

 Finn při studiu programu hry MASH

Takhle je Finn smutný, když je doma sám...

p.s. uvažuji o tom, že si najmu uklízečku, kuchařku a hlídačku Finna... :-)

A když mi dáte hlas ve finále, kam jsem se díky vám, čtenářům, dostala, budu mít velkou radost!