Jak jsem se ocitla v Rusku (a taky trochu na Ukrajině)

Abyste nabyli dojmu, že jste v Rusku, nemusíte jet daleko. Stačí si sednout do autobusu a nechat se odvézt překvapivě na západ…

Před rokem jsem si přes Slevomat zaplatila pětidenní pobyt v lázních, leč covidové období zavinilo, že jsem jet nemohla. O peníze jsem nepřišla; poukaz byl několikrát prodloužený a platil do konce letošního června.

Ano, tušíte správně, jela jsem do Karlových Varů, města na českém území, ovšem vesměs patřícího ruským oligarchům. Nutno podotknout, že jsem byla opravdu zvědavá, jak to ve Varech bude vypadat, a jak se vyrovnám s ruštinou a ruskými obyvateli po napadení Ukrajiny, když mi ruština a její rodilí mluvčí vadí od dob okupace v srpnu 1968.

Hotelový komplex, kam jsem na pět dnů jela, patří ruské rodině, žijící už dvacet let v Německu, jak mě informovala masérka, kupodivu Češka. Před covidem sem jezdili prakticky jen bohatí Rusové. Ovšem situace se změnila a hotel musel vzít zavděk i českými turisty, a aby je nalákal, nabídl své služby ve Slevomatu o polovinu laciněji.

Komplex se skládá z šesti hotelových budov, mezi nimiž je krásný park, a je v centru lázní.

Šikovná poloha a krásný bazén s vířivkou, kam jsem měla neomezený přístup, to byl hlavní důvod, proč jsem se pro tento hotel rozhodla.

Bazén byl moc hezký a já v něm strávila mnoho šťastných chvil prakticky sama. Zarazily mě nápisy kolem bazénu, jež byly pouze v ruštině. Byla jsem v Rusku…

Toulala jsem se po městě, pozorovala a vnímala, že je situace jiná, než dřív. Lázeňských hostů bylo mnohem méně, ovšem ruština, ta tu zněla ze všech koutů, válka neválka. Když jsem se o tom zmínila české masérce, vysvětlila mi, že to nejsou Rusové žijící v Rusku, ale ti, co žijí v cizině, hlavně v Německu. Personál v hotelích, patřících Rusům, je převážně z Ukrajiny…

Hned první den jsem malinko bloudila v labyrintu spojovacích chodeb. Míjela jsem paní středního věku. Nastoupily jsme spolu do výtahu a usmály se na sebe.

  „Vy dojč ili ruskaja?“ optala se mě paní.

  „Jsem Češka. A jsem tu doma,“ vyhrkla jsem.

Dotklo se mě, že mě považovala buď za Němku, nebo Rusku, Češka jí v Čechách na mysl nepřišla. Celou dobu pobytu jsem mezi hosty nenarazila na Ukrajince, zato lázeňský personál je vesměs ukrajinský, hotelová masérka je čestnou českou výjimkou… netuším, jak je Ukrajincům, když musí pracovat pro Rusy. Zato vím, že já bych to nedokázala. Ačkoliv… žít se musí a bez práce to dost dobře nejde. Je to divnej svět…

Rusky docela rozumím, a tak můžu zodpovědně říct, že jsem v Karlových Varech neslyšela ani slovo o válce, jako by ani žádná nebyla. A ruská nadutost? Ta je pořád stejná.

 Finn mi pomáhal vybírat trika a pak se sám přibalil. Musel zůstat doma, ale pro jistotu mi dal do kufru část svého kožíšku; to abych na něj nezapomněla...

...pojďte se se mnou projít městem.

Když jsem se dost nacourala po městě, zatoužila jsem po přírodě. A kam jinam v Karlových Varech vyrazit, než na rozhlednu Dianu! Nahoru jsem vyjela lanovkou, protože bylo hrozný vedro  na šplhání do kopců. Na rozhledně bylo krásně. Větřík pofukoval, a ty panoramata!  

V restauraci jsem si dala dětskou porci kynutých knedlíků s jahodami, pravé letní jídlo. Nemohla jsem se nacpat, protože dolů jsem šla po svých.

Když jsem uspokojila touhu po přírodě, ráda jsem se vrátila na kolonádu. Městu sluší řeka a mosty, a ve vedru je příjemné toulat se kolem vody.

 I večer je v lázních parádně, ovšem fotit ve tmě moc neumím...

Kdo by chtěl ve vedru zahnat žízeň karlovarským pramenem, byl by dost zaskočený, jako jsem byla já. Prameny jsou horké...

Tady se fotili všichni. Krasavice pózovaly, svůdně opřené o nápis, případně prostrkávaly hlavu srdcem...

 Leckdo by tenhle domeček bral jako chatu, leč jeho  funkce je jiná..

Všudypřítomná ruština a častá absence češtiny. Hledala jsem ceduli, kde by tomu bylo obráceně, a našla jsem jednu jedinou. Zde je:

 Rusové zřejmě do muzea nechodí...

A nakonec ještě jedna z budov hotelového komplexu:

Měla jsem se v lázních hezky, i když ten pocit, že jsem víc v Rusku než v Čechách, ten jsem měla po celou dobu, a to nebylo příjemné... vrátila jsem se po pěti dnech domů, dostala vynadáno od Finna a těšila se, že půjdu do divadla, kde je teď můj svět. Proto přece  jezdíme pryč, abychom se rádi vraceli, a byli vděčni, že se máme dobře.

Mějte se jako se má můj Finn!