Jak jsem pekla cukroví

Nedovedu si představit, že bych si vánoční cukroví koupila. To by prostě nebyly správné Vánoce. Radši žádné, než kupované!

Vezmeme to pěkně od začátku. Když jsem byla malá, pekla cukroví maminka se svou sestrou tetou Vlastou. Teta přijela hned po Mikuláši a nastal tanec. Maminka si ji vždycky vyžádala, jelikož byla teta vyhlášenou pekařkou. To jsme my ostatní nikdy nezpochybnili, jen jsme se oprávněně obávali tetiny přítomnosti. Teta totiž ochotně vykonávala veškeré domácí práce i za cenu značných materiálních ztrát. U nás doma vždycky vládl tak trošku nepořádek. Všude se povalovaly knížky, sem tam se kupilo oblečení, maminčiny karty a tatínkovy odborné časopisy. Dnes to vidím jasně; laskavý chaos, kde se neřešilo, jestli je všechno na svém místě. A do takové domácnosti vstoupila teta Vlasta a jala se ten chaos rovnat. Marně jsme ji od toho zrazovali, marně jsme ji zapřísahali, ať si sedne a odpočine. Navíc byla teta dost upovídaná a nejradši vyprávěla tatínkovi, kde ji co bolí, a co kde bolí její kamarádky Fanču Vocáskovou a Božku Novákovou.  Po tetině odjezdu jsme sice měli vánočně napečeno, leč pár kousků maminčina porcelánu odešlo do věčných lovišť a my pár týdnů hledali, kam nám teta uklidila rozečtené knížky a odborné časopisy.

S maminkou pekly mnoho druhů cukroví a u toho si zpívaly. Maminka zpívala hezky, teta Vlasta děsně.

Jen jednou jsem zažila tetu na pokraji zhroucení, to když jí náš kocour systematicky shodil postupně několik plechů s cukrovím, rozložených na židlích a čekajících na upečení. Mně to přišlo k smíchu, ale dnes už chápu, proč to s tetou tehdy málem seklo.

Když jsem se vdala, rozhodla jsem se, že i já budu na Vánoce péct, přestože u mých rodičů i rodičů manžela bylo napečeno.

Opsala jsem si rodinné recepty, které se dědily z matky na dceru. Kupodivu se mi cukroví vždycky povedlo, pokud nepočítám jeden rok kdysi dávno. V době tuhého socialismu jsem ten rok koupila mouku, která byla zrovna k dostání. A z ní se prostě nedalo péct. Šla jsem si postěžovat k sousedce Mirce. Ta mi otevřela s rukama od těsta a vypadala, že za chvíli něco rozbije. I ona měla stejnou mouku. Šly jsme k další sousedce Ivě, a ta zrovna vyhazovala cukroví do koše za zbytkem mouky. Všechny tři jsme tu zatracenou mouku koupily naproti v obchodě…

Každý rok jsem pekla cukroví ráda a nepotřebovala u toho žádného pomocníka. V roce 2019 a 2020 jsem vynechala. Nebyl důvod ani nálada péct. Bydlela jsem v podnájmu a Vánoce jsem prostě ignorovala. Cukroví jsem dostala od dcery Terezky a to mi stačilo.

Zato letos, letos peču. Právě jsem naskládala do krabice linecké, vanilkové rohlíčky, Masarykovy suchárky a košíčky. Mám upečeno. Pár dnů před Vánocemi upatlám nepečené. No, možná. Já mám totiž samé recepty, do kterých patří mleté vlašské ořechy, a těmi tedy zrovna neoplývám. Do vanilkových rohlíčků jsem koupila naloupaná jádra a řeknu vám, není to ono. Kupovaná jádra jsou nějak bez chuti, zato mi připadají víc mokré nebo co. Léta ořechové hojnosti skončila, a to je jediné mínus na mém současném životě.

Dnes jsem pekla a vzpomínala celou dobu na dětství, na rodiče i na tetu Vlastu. Co bych za to dala, kdyby tady byli se mnou… oni se mnou jsou, to zase jo, ale znáte to. Už se na nic nemůžu zeptat, už se spolu nezasmějeme, ani nezazpíváme. Mám mnohem víc uklizeno, ale kdybych mohla, hned bych si sedla vedle maminky a koukala se, jak kouří, pije kafe a vykládá si karty. Táta by ležel jako vždycky na svém gauči a nahlas by nám četl. Sestra Lenka by trénovala na klavíru koledy a tetě Vlastě by v kuchyni spadl další sváteční hrníček… kocour by se spokojeně protáhl a skočil by mi na klín. Vánoce mého dětství…

Finn mi u veškerých činností samozřejmě asistuje. Nejdřív se mnou zdobil truhlíky a pak mi předčítal recepty na cukroví.