Jak jsem kvůli Mynářovi zabloudila a ztratila se v temné noci

Vráťa Mynář rozhodně nestojí za to, abych se kvůli němu dostala do problémů, a přece se mu povedlo mě do nich dostat.

Když máme v našem divadle MANA představení, mám tolik práce, že nestačím sledovat dění na politické scéně. Plně mě zaměstnává dění na scéně divadelní.

Do divadla přijdu včas, abych stihla připravit kostýmy, rekvizity, uvařit hercům kafe a čaj, najít vysílačku a doufat, že je nabitá.

Kdo nikdy nebyl v divadelním zákulisí, netuší, co to všechno obnáší, kolik má divadlo schodů, tajuplných zákoutí a temných koutů, a co se jeden nalítá, než všechno vytahá a rozmístí na příslušná místa. Navíc hrozí nebezpečí zabloudění v divadelních útrobách, neboť každé správné divadlo je labyrintem se sporým osvětlením.

Takže když mám práci, nemůžu zároveň sledovat cvrkot mimo divadlo.

Minulý týden to na naší politické scéně vřelo. Co jsme všichni věděli, nám bylo oficiálně tajeno. Ty pohádky o meruňkových knedlících a klobáse s bramborovou kaší, žvásty o tom, kterak je prezident jen trošku hydratovaný, směšné tiskovky a kecy a kecy…

Nakonec samozřejmě pravda vylezla na povrch, a už i my obyčejní smrtelníci oficiálně víme to, co jsme stejně dávno věděli.

Prezident Zeman nikdy nebyl mým prezidentem. Přiznávám na rovinu, nesnáším ho. V posledních dnech jsem se přistihla, že mi je toho chudáka líto. Jeho hradní partička s ním už dost dlouho šíbuje, jak potřebuje. Svěřila jsem se s mou lítostí kolegovi v divadle, Tobiášovi.  

Ten pokýval hlavou a pravil: „Ale on si ty svoje kumpány sám vybral.“

Má pravdu, chytrý osmnáctiletý Tobiáš. Už mi není Zemana líto.

Vylezla jsem z divadla v půl jedenácté večer. Těšila jsem se, jak si sednu do tramvaje, a než dojedu domů, projedu novinky ohledně Mynáře a spol.

Devatenáctka mi přijela za pár minut. Sedla jsem si a začetla se do svinstev kolem hradní partičky.

Jak tak jedu a hltám zprávy, nepostřehla jsem, že jedu jinam. Úplně jinam!

Tramvaj zastavila, tramvaják ohlásil, že je konečná, a že jsme v depu v Ústředních dílnách dopravního podniku! Tramvaj zatahovala a já si toho nevšimla!

Krve by se ve mně nedořezal. Z tramvaje jsem vylezla jen já a záhadný cizinec, vypadající jako indický fakír, ovšem zmatený stejně jako já.

Ocitla jsem se v naprosté tmě kdesi na periférii… kolem se potácel opilec, a když mě viděl, zablekotal něco o tom, že jsem zapomněla vystoupit, hahaha… měl pravdu, ten bodrý muž.

Šla jsem směrem, kterým jsem tušila vzdálené město, až jsem přišla na nějakou zastávku. Po nekonečné chvíli přikodrcala prázdná tramvaj. Nastoupila jsem a vydala se za světly, kde se dala tušit civilizace.

Můj chytrý mobil mi nabídl řešení, kterak se dostat domů. Nojo… tramvaj, na kterou jsem měla přestoupit, mi frnkla před nosem, protože nejen já, ale i tramvaják spěchal do postele. Musela jsem čekat půl hodiny na další spoj.

Kolem mě klopýtali opilci, ale naštěstí jsem pro ně nebyla předmětem zájmu. Vysoký věk má své výhody.

Co vám budu povídat… nakonec jsem se své tramvaje dočkala a do postele jsem se taky dostala.

Byla jsem tak rozhozená, že jsem nemohla vůbec usnout. Nejvíc mě naštvalo, že kvůli takové kreatuře, jakou je pro mě Mynář ruku v ruce s Ovčáčkem a Nejedlým, jsem nedávala pozor, a ocitla se v temné noci na neznámém místě.

Upřímně doufám, že Mynář a spol. skončí v kriminálu, jenom u Ovčáčka si nejsem tak docela jistá. Toho bych viděla spíš v Bohnicích.

Za chvíli běžím do divadla a těším se. Těším se na divadelní scénu, kde je život takový, jaký má být, na rozdíl od toho na scéně politické. Přijďte i vy k nám do divadla, protože hrajeme samé krásné hry a vy můžete aspoň na chvíli zapomenout na ty, které s námi hrají naši představitelé.