Vzpomínáte si na žebračky, držící v náručí zcela apatické miminko? Vyrojily se hned po revoluci 1989 a vydržely na pražských ulicích pár let.
Dodnes mě straší ve snu a já myslím na miminka, co jsou z nich dnes dospělí lidé. Ty děti byly evidentně nacpané nějakým sajrajtem, a ženy… ty ženy... Co se s nimi stalo? Jak mohly asi děti i ženy, zneužívané a využívané, skončit…
Život je složitý, těžký, jen někdy radostný a barevný, ale my, co máme štěstí, že jsme se narodili do milujících rodin, často ani netušíme, že stačí málo a všechno je jinak. Nikde není dopředu dáno, jak budeme žít, jak se budeme mít, jak s námi osud zatočí.
Je snadné jít ušlapanou cestou, kterou nám připravují normální rodiče. Každé dítě se přesto stane rebelem, je to přirozené a správné. Nejdřív máme maminku a tatínka, pak mámu a tátu, pak otce (fotra) a matku, pak se z nich stane vona a von, a pak se kolo otočí. Já mám už hodně dlouho v srdci maminku a tatínka…
Jak je to ale s dětmi, co se ocitly na samém začátku životní pouti na ulici v náručí ženy, která možná ani nebyla jejich matkou, a aby neplakaly, krmili je svinstvem?
Na to všechno jsem myslela, když jsem šla od mé ortopedické paní doktorky. Na ulici jsem si totiž všimla muže s kočárkem, otřískaným sporťákem pro batolata. Muž se coural po chodníku, byl špinavý. Ve sporťáku sedělo asi tříleté, možná čtyřleté špinavé dítě, a tupě se dívalo před sebe.
Muž mě zastavil.
„Dáte peníze?“ zeptal se s přízvukem. Podívala jsem se na něj i na malého kluka ve sporťáku. Muž se na mě usmíval a já viděla trosky černých zubů. Dítě si mě ani nevšimlo, jen se dál dívalo prázdným pohledem, a je otázkou, jestli vůbec vnímalo.
Mužův úsměv byl úlisný a studený, stejně jako jeho oči.
Stáli jsme před pekárnou a cukrárnou.
„Peníze nedám, ale koupím vám i synovi k jídlu i pití, co budete chtít,“ ukázala jsem na pekárnu, kde se dalo sedět u stolků.
Muž zavrtěl hlavou. „Ne, peníze.“
I já jsem zavrtěla hlavou a důrazně odpověděla stejně jako předtím. Muž se přestal usmívat a jeho oči se proměnily v ledy. Byla jsem ráda, že je dopoledne, a že stojím na rušné ulici.
Muž šel obtěžovat jiné kolemjdoucí. Myslela jsem na miminka z divokých devadesátek. Možná byl ten muž jedním z nich. Zuby, tělo i duše sežrané drogami, alkoholem a špatně rozdanými kartami osudu.
Vím, že moje úvaha se moc nehodí do nádherných jarních dnů, ale mě to prostě trápí. Na ulicích je na můj vkus pořád hodně ubohých a zneužívaných, pořád se budou rodit děti do bídy a zoufalství, z nichž nemají šanci uniknout, a já s tím nic nemůžu udělat. Můžu o tom jen napsat.
A taky můžu sobě i vám připomenout, jaké jsme měli štěstí, když jsme se narodili mamince a tatínkovi, co nás milovali, dali nám všechnu lásku světa a my jsme schopni ji dávat dál svým dětem.
Je mi smutno, ale ono to přejde, zase budu veselá a spokojená. Dokud nepotkám na ulici apatické dítě v doprovodu žebrajícího dospělého…
