Divoké noci, moře a rokenrol...

Seděla jsem a pozorovala lidi. Na lidi se já ráda dívám, hádám, čím jsou, co jsou, kam jdou. Obzvlášť o dovolené, kdy mám čas.

 Přišla jsem na jednu věc; lidi jsou různí, ale u moře, u moře se všichni chovají jinak. Slunce, dovolená, to je ovlivňuje. Je, i mě.

Já jsem u moře tak nějak smutná. Ne. Smutně šťastná, nostalgická, je mi líto, že mi není dvacet, že moře tu bude navěky a já za chvíli ne, že přijde čas, kdy k moři pojedu naposledy.

Neumím španělsky, přesto jsem rozuměla. Všude byli ruští turisté. Mladé Rusky, často ve trojicích, mladí manželé s dítětem, starší páry. Zaujaly mě ruské dívky. Všechny vypadaly buď jako Tereza Brodská, Leona Machálková, popřípadě Lucie Vondráčková, nebo taky jako Aňa Geislerová. Fakt. Taky oblečením nezůstávaly pozadu, jeden by ani neřekl, že jsou z východu, dokud nepromluvily. Krásné holky, co večer zapadly na diskotéku a ráno snídaly s ospalýma očima, porcelánovou pletí, pořád stejně půvabné.

Mám ráda tanec. Tančím ráda. Ráda sleduju tanečníky a někdy se mi chce brečet. Obzvlášť, když dají něco srdcervoucího nebo Armstrongovu Borůvkovou horu, tátovu nejmilovanější, co jsme mu ji hráli na pohřbu.

Jeden večer seděl kousek od našeho stolu zvláštní pár. Bývalý cirkusák a bývalá šlapka, řekli byste. On měl řídký culík, maskáče, koně, zlaté řetězy a byl strašně podobný herci Moravcovi. Ona byla odbarvená blondýna, minisukně s kanýrem, zlaté řetězy a byla strašně podobná slečnám od Dvou koček. Na pódiu jeli rokenrol, na parketu spousta lepších i horších tanečníků. Vlahý večer, pár vedle u stolu se občas velmi vášnivě líbal, až chrastily řetězy. Pak se oba zvedli a pomalu odešli na parket. No a pak jsme všichni viděli. Hltala jsem je očima, protože z cirkusáka a šlapky se najednou stali profesionální tanečníci rokenrolu.  V životě, v životě jsem neviděla nic tak krásného, jak tanec těch dvou. Když se potom vraceli zpět ke stolu, ocenila jsem jejich výkon. Blondýna se zářivě usmála a očividně měla z mé pochvaly radost. Byla…byla krásná.

Na parketu vynikal klučík v bermudách, s čepicí kšiltem dozadu. Jediný mladík mezi všemi, partnerkou byla zřejmě jeho matka. Kluk byl zcela neúnavný, kdekoliv hráli rokenrol, tam byl i on a jeho matka. Jenže jeden večer hráli sérii ploužáků, co chytla za srdce i pana Zajíce. Odebrali jsme se i my na parket a já jsem zůstala v němém úžasu. Ten klučík, to byl pán určitě sedmdesátiletý, jeho partnerka zblízka byla evidentně mladší než on. Drobná postavička starého pána se vrtěla v rokenrolových kreacích, jeho vrásčitá tvář radostně zářila. Starý mladý kluk.

Pokaždé, když zazněly první tóny, spěchaly na parket postarší anglicky hovořící dámy. Učitelky ve výslužbě. Bylo jich asi osm, tančily v takové sestavě jako na spartakiádě, nejvíc to vypadlo jako country tance. Některé se trochu usmívaly, ale vesměs se tvářily velmi soustředěně, kmitaly nožkama, občas tleskly, otáčely se všechny jako na povel a mně se to líbilo. Dámská jízda. Chlapy mají vyřešené.

Pak dovolená skončí, všichni se vrátí do reality všedního dne. Oči ztratí jiskru, svaly povolí, srdce se uzavřou. Zbudou jen vzpomínky, někdy krásné, jindy smutné. Myslím na všechny ty noci, ty dřívější divoké noci, na vůni slané kůže, na zpocené vlasy. Na dávné lásky, stesk, trápení, naději. Na mládí. Na moře…