Co nevíte o České televizi aneb Tajnosti rekvizitárny (9)

Stala jsem se úřednici. Z výtvarnice úřednice. Jsem ovšem vycepovaná a každá práce mě baví. No… trochu kecám, každá ne.

V kanceláři jsem seděla s Míšou. Míša je zběhlou úředníci, a nejen příjemnou, ale i ochotnou kolegyní, co mi trpělivě vysvětlovala záludnosti naší práce. Míša kromě těchto skvělých vlastností bydlí s britskou modrou kočičkou a kocourem. V době, kdy jsem s ní začala sdílet práci i kancelář, narodila se jim koťata. Pět krásných koťátek. Největší radost jsem měla, když mě Míša poprosila, abych s ní jela koťata nechat naočkovat. Jelo nás tehdy pět, abychom zvládli pět úplně stejných koťat. Nemohli jsme přece dopustit, aby bylo nějaké naočkované dvakrát a jiné třeba ani jednou! Každý choval jedno kouzelné koťátko a očkování proběhlo tak, jak má.

Stala jsem se dispečerkou scénického provozu. Pronajímaly jsme s Míšou zkušebny, vedly evidenci všech studií, psaly rozpisy a plány a všeobecně věděly, co se kde ve scénice šustne. Taky jsme účtovaly. A taky jsme ovládaly tiskárnu. Nebyla to náročná práce a já se celkem rychle zapracovala. Dispečink byl takovým centrem informací a chodila k nám spousta lidí. Všechno by bylo fakt bezva, kdyby...kdybych neonemocněla. No jo, fajn práce je tak trochu v mlze a do popředí se dere léčba. Naštěstí jsem nad nemocí zvítězila a bylo to určitě taky zásluhou mé milé kolegyně Míši a empatického šéfa Honzy. Do práce jsem mohla chodit podle toho, jak jsem se cítila a nemusela se bát, že kvůli ne zrovna vzorné docházce a špatnému soustředění na práci dostanu padáka.

V dispečinku pro mě bylo místo jen na tři roky. Byl to totiž záskok za mateřskou. Jenže já jsem dítko štěstěny. Na konci těch tří let jsem byla nejen zdravá, ale taky se pro mě našlo další místo. Šéf dispečinku dopravy scénického provozu odcházel do důchodu a já se stala jeho následovnicí.

Představte si, že jsem měla na starosti vozový park scéniky, řidiče interní i externí, a ještě jako bonus partu zařizovačů. Nasazovala jsem řidiče na pořady tak, jak si je objednávala produkce, rekvizitáři, kostymérky nebo stavba, zařizovače jsem posílala podle potřeby na pomoc kostymérkám, účtovala jsem, psala docházky, výkazy, faktury, hlídala a účtovala pohonné hmoty, no prostě jsem se stala prakticky tou největší úředníci, jakou si vůbec lze představit.

Bylo to dobrodružství. Já blondýna, co o autech, natožpak o dodávkách a naklaďácích, ví jen jakou mají barvu, jsem najednou velela vozovému parku a jeho řidičům. Naštěstí nemám problém si přiznat, že něčemu nerozumím, a prostě se zeptám. Chlapi byli moc ochotní a rádi mi vždycky poradili. Jediný nedostatek přiznávám. Jsem nekuřák a v mé kanceláři se kouřit nesmělo, na rozdíl od mého předchůdce. Někteří kuřáci si tak museli zvyknout, ovšem nekuřáci to přivítali. Člověk se všem nezavděčí. Byla to hezká práce.

Nastala výměna stráží. Vlastně šéfů. A začaly se dít věci. Jenže mě to nikterak nerozházelo. Nový šéf mi vzal zařizovače, nechal řidiče a auta, a přidal účtování. Taky jsem dostala jinou kancelář blíž k centru scénického provozu.

Účtování, to bylo taky velké dobrodružství. Rekvizitáři a kostymérky nakupují na pořady spoustu materiálu a ke mně se dostávaly všechny ty zatracené účtenky, co jich bylo jako blech, a co jsem musela rozklíčovat, jednotlivé položky rozstrkat ke kódům a nezapomenout na DPH, a tak. Jo, pěkná práce to byla; mnohdy jsem si připadala jako ten největší odborník na dešifrování. Jak se mi teď hodily všechny dříve získané dovednosti ve zpravodajství! Rychlost, odolnost, chladná hlava a v neposlední řadě počítačová gramotnost.

Moje působení coby dispečerka scéniky, posléze dispečerka dopravy a nakonec k tomu ještě účetní, trvalo od roku 2010 do roku 2018. Pak můj šéf usoudil, že je načase, abych se naučila zase něco novýho.