Co nevíte o České televizi aneb Tajnosti rekvizitárny (8)

Stalo se to mnohým a stalo se to i mně. Zrušili mi místo. Nečekaně. Byla jsem nezaměstnaná. Byl leden roku 2010, kdy se práce hledala nám starším těžko...

Přiznám se, že mě to zaskočilo. A naštvalo. A bylo mi to líto. Nechápala jsem, proč zrovna já. Prostě typické reakce, jak jsem se dočetla na internetu.

Nemohla jsem si pomoct, připadala jsem si jako prašivá. Nechtějí mě. Po tolika letech, tolik práce a invence a najednou mě nechtějí.

Sedla jsem si a bilancovala, přemýšlela, co dál. Měla jsem ještě dva měsíce na to vymýšlení. V první řadě jsem se rozhodla, že budu dělat cokoliv, že netrvám na své profesi. Stejně jsem jí měla tak trochu po krk, když mě v ní nechtějí. Taková sebeobrana.

Třeba bych se mohla živit tím, co mě baví. Tedy ne zpěvem, nebojte se, natolik jsem sebekritická, že znám své možnosti a ty končí ve sborovém zpívání. Ale co takhle psaním, že jo, třeba by někde stáli o moje fejetony. A hle! Náhodou hledali v jednom časopisu redaktorku! No, nebudu vás napínat. Nakonec jsme zůstaly ve hře dvě a vybrali tu druhou. Mladou.

 No co, říkala jsem si, budu psát dál jen pro radost. Utřela jsem si oči a začala znovu pátrat. Na internetu máte spoustu různých jobs.cz, prace.cz a já nevím, jak se všechny ty servery jmenují. Všechny do jednoho slibují málem modré z nebe, ale skutek utek. Na několik nabídek jsem napsala, občas mi odpověděli, že je jako těší můj zájem, ale… většinou napsali, že pozice je už obsazená. Pak ovšem nechápu, že jsou ty obsazené nabídky pořád aktivní, dokonce jsou neustále znovu obnovované. Fakt nechápu. Dělají si tak trochu z chudáka nezaměstnaného srandu. Pochopila jsem, že přes internet si práci nenajdu.

Ještě jsem zkusila stránky úřadů práce, ale nabídky byly vesměs podobné těm na pracovních serverech. Nejvíc nabídek je bezkonkurenčně v obchodní sekci. Prostě prodej po telefonu, nabízení zboží všemožným způsobem, jako bychom všichni byli jen zákazníci a prodejci. Nic mezi tím. Ještě k tomu musíte umět dva jazyky, musíte být odolní vůči stresu a pak se možná stanete tím manažerem obchodu. Jo. Situace se zdá být opravdu vážná, obzvlášť pro nás starší a jazyky neovládající.

Jedinou šancí je osobní kontakt a známosti. Opravdu. I já jsem takhle přišla k několika pracovním příležitostem. Prostě jsem všude vyprávěla o své situaci a ono to fungovalo. První nabídku jsem dostala od dvou milých začínajících podnikatelek, v oblasti relaxačního studia pro znavené ženy, jež se kvůli ztrátě práce vrhly do nejistých vod podnikatelských. Můj věk jim vyhovoval, jelikož obě mají malé děti a tudíž musí, na rozdíl ode mě, běhat do školky. Jejich podnikání se ovšem rozjíždí pomalu, vlastně se ještě nerozběhlo. To víte, opatřit si čtyřicet šest razítek není žádná sranda! Nicméně byla to pro mě první vlaštovka, co mi vlila optimismus do mých ochromených mozkových závitů.

Pak jsem si všimla cedulky na mém oblíbeném knihkupectví, kde hledali zástupce vedoucího. Ten den, kdy jsem kráčela na svou první zkušební šichtu v onom knihkupectví, mi zazvonil mobil. Volal mi vedoucí scénického provozu v ČT, že se na rehabilitaci (!) doslechl o mém zrušení místa. A nabídl mi, jestli nechci do scénického provozu! Bylo to jako z čistého nebe! Vrátím se zpátky, kde jsem pracovala čtrnáct let jako malířka pozadí! Budu tam sice jenom jako záskok na tři roky za mateřskou, ne jako malířka, ale jako dispečerka, ale budu v prostředí, jež důvěrně znám!

Moje dvouměsíční hledání práce skončilo. Snažila jsem se proniknout do tajů práce výrobní dispečerky a ukázalo se, že moje čtrnáctileté působení v malírně i ve studiích bylo velkou výhodou. Znám provoz. Mí noví i staronoví kolegové byli moc milí a mně je to jasné. Vrátila jsem se tam, kam patřím. Moje působení ve zpravodajství bylo jen takovým sedmnáctiletým odbočením. Opravdová televizní tvorba je zde. Ve scénickém provozu.

Z těch dvou dlouhých měsíců jsem si odnesla několik poznatků: když přijdete o práci, nebojte se o tom mluvit, a to všude, kde se dá. Nikdy nevíte, kdo vás poslouchá a kdo vás může zaměstnat. Pak se taky dívejte kolem sebe, mějte vždycky připravený životopis, nespoléhejte jen na internet a úřady práce. Spíš vám pomůžou ti, kdo vás znají a vědí o vás, že jste pracovití, svědomití a spolehliví, i když je vám trochu víc let a neumíte anglicky. Dnes není ostuda přijít o místo. Opravdu se to může stát úplně každému.

Nebyla jsem nezaměstnaná ani jeden den. Oznámili mi zrušení místa v lednu, místo bylo zrušené k 31. březnu a 1. dubna jsem už pracovala ve scénickém provozu.

Já jsem za tu dobu hledání práce zjistila, že mám spoustu kamarádů, co jim můj osud není lhostejný, a co se mi snažili pomoci, a co se opravdu radovali, že jsem nakonec práci dostala. A to je velká moje výhra.