Co nevíte o České televizi aneb Tajnosti rekvizitárny (7)

Práce v televizi a speciálně ve zpravodajství je prací dobrodružnou. Nikdy nevíte, co vás čeká; jestli bude směna v cajku, nebo jestli nevypukne nějaká vnitrostátní, popřípadě mezinárodní krize.

Grafika se rozvíjela rychlým tempem. Každou chvíli jsme se museli učit nové programy, každou chvíli se měnila grafická tvář zpravodajství. Pracovní tempo bylo vysoké a nároky na bezchybnou práci taky. První roky jsme všichni dělali všechno, jak denní grafiku, tak výtvarné návrhy, znělky, nové pořady. Pak se ovšem vybudoval nový program – ČT24 a práce narostla mnohonásobně. Grafické centrum čekala reorganizace. Rozdělila se na dvě oddělení – na denní grafiku a na kreativce.

Stala jsem se denním grafikem, i když mi byla nabídnuta pozice kreativce. Přece jenom jsem už byla unavená požadavky typu: „No....něco tomu chybí, ale nevím co...trochu si s tím ještě pohraj....nemá to správnej drajf...ta pleťovka není dost pleťová...ještě to trochu pošoupni, ale nevím kam...je to málo dramatický...je to moc dramatický... vymysli ještě pár variant...chtělo by to něco jinýho, ale nevím co...tohle by snad šlo, ale ještě se nad tím zamysli...“

Měli jsme třeba za úkol vytvořit veškerou grafiku pro mistrovství světa ve fotbale. To znamenalo lišty, tabulky, mapy, upravit loga mužstev, vlajky států, podkresy a tak. No, a když to bylo hotové, přišla naše šéfka přes design a pronášela výše zmíněné připomínky. Já měla celkem kliku, že mě až tak moc nebuzerovala, ale stejně mi to vadilo.

Denní grafika byla tak trochu styl „kolbenka“. Pracovali jsme s už danými podklady, daným typem písma, vybranými barvami. Měli jsme vzory, které bylo nutno dodržovat. Všechny ty telefonáty, mapy, grafy, tabulky... i my denní grafici jsme se museli dělit. Dva seděli přímo ve velínu a dva pak v původní místnosti. Poctivě jsme se střídali, protože sedět ve velínu nebyla žádná výhra. Měli jsme sice na rozdíl od ostatních redaktorů aspoň malou zástěnu, ale stejně jsme byli přímo v centru zpravodajství. Často jsem se tak setkávala tváří v tvář politikům a všem, kteří byli pozvaní do vysílání. Náš grafický kout byl přímo u vchodu do velína. Bylo zajímavé sledovat, jak se kdo z příchozích chová. Například takové zdravení. Můžu odpřisáhnout, že David Rath a Miloš Zeman nikdy nepozdravili, zato Karel Schwarzenberg vždycky.

Jednou jsem šla po lávce spojující velín s vrátnicí.

„Uhněte,“ zavelel mi do ucha za mnou dusající hromotluk a odstrčil mě prudce stranou, až jsem naletěla na zábradlí. Čistil cestu Zemanovi, tehdejšímu předsedovi vlády...

Občas se ochranka uchýlila do našeho grafického koutu, kde na monitoru sledovala svěřené ovečky, potící se zrovna před kamerami ve velínu. Trochu mě to rozptylovalo při práci, protože ne všichni ti hoši byli voňaví...

Práce bylo tolik, že se naše řady posílily o externí grafiky. Pár let to fungovalo bezvadně.

Když jsem měla ranní, znamenalo to být na pracovišti před pátou hodinou. Zasedla jsem k počítači a makala jako brabeneček, dokud nepřišla na půl osmou kolegyně nebo kolega a o práci se se mnou začali dělit. Jednou ráno jsem se od počítače zvedla až v půl deváté. Nešlo to jinak, musela jsem na záchod. No a před záchodem jsem narazila na naši šéfovou. A ta mi jen tak konverzačně oznámila, že mám padáka. Byl leden, já stála u záchodu a nevěřila jsem vlastním uším. Padáka! Já a ještě tři další. Práce jako na kostele, externisty jsem zaučila, no tak co se mnou. Od prvního dubna se naše čtyři místa ruší v rámci reorganizace.

Tak skončila moje sedmnáctiletá kariéra ve zpravodajství.