Co nevíte o České televizi aneb Tajnosti rekvizitárny (6)

Televize vysílá furt. Svátek nesvátek, divák se nenechá ošidit! No a kdo to odnáší? Zaměstnanci přece!

Když jsem malovala pozadí, to mi bylo hej. O svátcích jsem mohla strčit menší štětce do sklenice od okurek, ty velké do kýblu, pistoli jsem propláchla a špinavej plášť pověsila na hřebík. O vánočních svátcích se netočilo.

Zpravodajství, to byla jiná liga. Tam jsem si to o svátcích za těch sedmnáct let užila víc než bych byla chtěla. Naštěstí jsem měla mladé kolegy, kteří chtěli sloužit radši na vánoce, ovšem nechtěli ani za nic přijít o Silvestra a novoroční kocovinu. Snadno jsme se dohodli na výměně. Vždycky jsme trnuli, aby všechno probíhalo jak má, aby se nikde ve světě nestala nějaká mimořádná událost, protože to se potom makalo jako o život, bez ohledu na svátky.

K vánocům a přelomu roku patří zákonitě večírky. Za dob mého malování pozadí jsme rádi slavili kdeco, ovšem o vánocích to byla smršť. Nejveselejší mejdany se odehrávaly nikoli v naší malírně, ale ve spřátelené kašérně. Zde to měl na povel Jarda. Jarda byl nejen skvělý umělec, ale taky pařič. Když jsem nastoupila do televize a poprvé zavítala do kašérny, dostalo se mi velmi přívětivého přivítání. Jarda mi nabídl tykání a představil mě ostatním. Poprvé jsem zasedla spolu s kašéry a kašérkami kolem obrovského stolu a sedávala tak s nimi často po celou dobu mého pozaďaření. Jarda mi říkal krásná vílo a já až po dlouhé době zjistila, že tak říká všem holkám bez rozdílu věku i vzhledu.

V rámci jednoho předvánočního večírku v kašérně jsme se rozhodli vyrobit pro naše rodinné příslušníky něco vánočního. Někdo donesl recept na výrobu františků, za dob totality nedostatkový tovar. V kašérně měli taky malou elektrickou pec, a tu jsme hodlali využít k vypálení františků. Jenže jsme přitom jaksi zapomněli na požární hlásiče, po čertech citlivé. Ledva jsme začali s vypalovacím procesem, z pícky se počal linout kouř a bylo vymalováno. Hlásič ječel a během několika minut do kašérny vtrhl oddíl po zuby vyzbrojených hasičů. Nenašli ovšem ani stopy po příčině, neboť jsme byli rychlí a všechny stopy zametli. Vypnuli hlásič, zakroutili hlavami a odkráčeli. Jenže my jsme si byli tak jisti výrobním úspěchem, že jsme ty zatracené františky vrazili do pece znovu. Jen jsme rafinovaně otevřeli okno. Nepomohlo to. Když tam oddíl naštvaných a ke všemu odhodlaných hasičů vtrhl znovu, museli jsme s pravdou ven. V celé místnosti to totiž vonělo kadidlem jak ve Vatikánu. Hrozil nám velkej průser, ovšem jen do té doby, než velitel hasičů odložil helmu.

"Ahoj ty starej vole," zahlaholil Jarda a než jsme se všichni vzpamatovali, zjistil i velitel hasičů, že Jardu zná, že spolu byli na vojně. Slovo dalo slovo a milé františky jsme za bedlivého dohledu hasičů vypálili. Bylo jich tolik, že zbylo i pro ně.

Ovšem nejlepší večírky pořádali rekvizitáři. Byli to mí kamarádi a hodně jsem s nimi spolupracovala. Proto se mi dostalo výsady účastnit se jako jediné holce jejich večírků! Bylo to vždycky náročné, ovšem zcela nezapomenutelné. Historky rekvizitářů mi působily bolení břišních svalů minimálně do nového roku.

Jen jednou jsem se nachomejtla na večírek efektářů a pyrotechniků. I ten byl velmi náročný, protože se odehrával přímo v jejich teritoriu v suterénu televize. Všude kam oko dohlédlo se vyskytovaly nebezpečné rekvizity bodné, sečné i palné. Taky různé mně neznámé chemikálie. I tady jsem byla jediná holka a jediná antimilitaristka. Jakmile si totiž chlapci cvakli lihovin, probudila se v nich touha předvést mi, co všechno s těmi zatracenými instrumenty dokážou. Přežila jsem a oni taky, ačkoliv to dodneška nechápu. Od té doby jsem vždycky zdvořile a neústupně odmítala pozvání na jejich večírky a mejdany.

Ve zpravodajství se slavit nestíhalo. Naše grafické oddělení se vždycky sešlo v hospodě poblíž televize, aby se mohli dostavit aspoň na chvíli ti, co měli službu. Přesto to byly moc pěkné večírky, i když zdaleka ne tak bouřlivé.

Ovšem to bychom nebyli my, abychom si to nějak nevylepšili i na pracovišti. Popíjet se sice nedalo, ale jíst jo. Jeden z kolegů grafiků byl původem kuchař a uměl skvělý tatarák, druhý zase kdysi pracoval jako barman a míchal mojito, my holky jsme byly všechny zběhlé kuchařky a Martin, ač inženýr, uměl péct famózní bábovku. Občas byly hody. O vánočních svátcích jsme nosili do práce domácí specialitky včetně cukroví a drobili si do klávesnic. Hezký časy to byly, v našem grafickém centru, moc hezký...