Co nevíte o Česk(oslovensk)é televizi aneb Tajnosti rekvizitárny (1)

Rekvizitárna je srdcem každého divadla, studia, televize. Ano, troufám si tvrdit, že rekvizitárna se směle řadí bok po boku maskérně i kostymérně, a já si troufám dokonce tvrdit, že je ještě důležitější než tyto její kolegyně!

Kde dostanete kafe, první pomoc v podobě malýho panáka, kde si můžete pohovořit na úrovni a kde je největší sranda? No v rekvizitárně přece!

Moje cesta do rekvizitárny, potažmo na pozici rekvizitářky, je dlouhá.

Kdysi dávno za tuhé totality jsem se rozhlížela po zaměstnání. Měla jsem za sebou maturitu na gymplu, několikery neúspěšné zkoušky na UMPRUM, svatbu, malou Terezku a končila jsem tříleté pomaturitní studium v ústavu. Takové zajímavé škole, která se jmenovala Školský ústav umělecké výroby. Ještě před jejím ukončením jsem začala externě pracovat ve výtvarném oddělení Československé televize. Hned první mojí prací bylo asi šedesát cedulí do nějakého soutěžního pořadu pro mládež. Měla jsem na to víkend, a to byla teda výzva, vám povím. Bydleli jsme tehdy v suterénní ubytovně, kde se celý den muselo svítit, v postýlce malá Terezka, které byly dva roky, v křesle manžel a kolem všude cedule každá metr dlouhá a padesát čísel široká. V pondělí ráno si pro ně přijel náklaďákem televizní řidič a rovnou je odvezl do studia. Některé ještě nestačily uschnout.

Křest ohněm to tehdy byl, ale asi jsem jím prošla úspěšně, protože krátce nato jsem byla vpuštěna do malírny a stala jsem se malířkou pozadí. Bylo mi třiadvacet a malovala jsem kulisy ještě se čtyřmi kolegy. Za poklusu jsem se musela naučit spoustu fíglů, jako je například práce s pistolí, aby to vypadalo jako americká retuš. To by kluci v Americe koukali, jak česká malířka pozadí umí malovat obyčejnou malířskou pistolí připojenou na vysavač, jenže obráceně tak, aby vzduch foukal ven, nikoli dovnitř! Dnes jsou na všechno plotry a tiskárny; my jsme si vyráběli pomocí šelaku šablonovací papír, a vzácným řezákem, propašovaným z kapitalistické ciziny jsme si vyřezávali šablony na písmo, ornamenty, a tak.

V malírně se vylezlo po točitých schodech. Ocitli jste se na ochozu, ze kterého jste mohli vejít do našeho ateliéru. No, ateliéru… dvě místnosti, kde byl neuvěřitelný binec. Taková tvůrčí atmosféra. Kolegové malovali většinou přímo ve studiu nebo dole v malírně, já jsem nejvíc využívala prostor nahoře na menší kulisy, cedule a rekvizity. Abyste byli v obraze; s rekvizitáři jsme byli velcí kamarádi. To třeba přiběhl rekvizitář  Kája  a potřeboval nutně krabičky cigaret, které se už nevyráběly. Přinesl mi vzorek a já podle něj stvořila třeba dvacet stejných krabiček. Byla to dřevní doba bez internetu a počítačů.

Nejlepší na práci malíře pozadí byla pracovní doba. Ve smlouvě jsem měla doslova napsáno – dle potřeb Československé televize. To znamenalo, že mi byl přidělený pořad, domluvila jsem se na práci s architektem a pak bylo na mně, kdy to všechno udělám, jen to muselo být do vysílání hotové a perfektní. Taky jsme byli placeni v umělecké platební třídě, sice žádná hitparáda, ale když jsem měla hodně práce, měla jsem i víc peněz.

Kolektiv jsme byli dobrý, utužovaný nejen pilnou a obětavou prací ve prospěch diváctva, ale taky popíjením lihových nápojů a dnes to snad už můžu říct, i v pracovní době.

Po třech letech na mateřské se vrátila kolegyně Jiřina a v republice jsme tudíž byly dvě malířky pozadí. S Jiřinou jsme dokázaly zázraky, v socialismu prakticky nevídané. Všichni jsme měli k dispozici jen remal a latex, vrcholem pak byly jedovaté práškové anilinové barvy. Když jsem dostala výtvarné návrhy kupříkladu od Standy Holého, jenž maloval výhradně holandskými barvami jásavých a zářivých tónů, a já to měla stvořit ve velkém latexem a remalem, byla to výzva. Ono se to pak trochu sfouklo latexovým mlíkem a barvy socialistického původu se trošku rozsvítily.

Pamatuju se, jak jsme s Jiřinou malovaly do nějakého historického veledíla mraky jako gobelínů a jako praporců. Copak gobelíny, to šlo. Ale ty praporce měly vlát ve větru! A namalujte vlající praporce latexem! To nejde. Skočily jsme si pro láhev vína a popřemýšlely. Vymyslely jsme, že když nakoupíme tuše a inkousty, použijeme lógr z kafe a silnej čaj, bude to vono. Bude to mít patinu a bude to vlát ve větru.

Jenže těch praporců metr krát metr bylo asi čtyřicet. Skoupily jsme tehdy všechny tuše a inkousty co jich v Praze bylo. Černých byl dostatek, ovšem červené, zelené a hnědé, kterých jsme potřebovaly nejvíc, bylo po čertech málo. Tak jsme to nastavovaly tím lógrem a vylouhovaným gruzínským čajem. Výsledek byl famózní, praporce nejen vlály, ale vypadaly přesně, jak má být. Jen nás to stálo hodně lahví na posilněnou a hodně jsme se naběhaly při nakupování materiálu.

Je zajímavé, že naši čtyři kolegové nám ochotně pomáhali s konzumací posilujícího vína, ovšem shánět s námi materiál na tvorbu praporců je ani nenapadlo.