Třicet let po revoluci „sklízíme setbu svou“ (vypomohu si textem slavné písně). Jako VŠ studentka z Albertova 1989 teď vidím, jak velkou chybu jsme udělali, že jsme s OF nedokázali prosadit zákaz komunistické strany.
Obrovskou chybu jsme udělali hlavně proto, že jsme nedokázali tento zákaz prosadit v době, kdy naše studentské hnutí mělo v ČR obrovský respekt a vliv. Od roku 89 se nám to stále vrací jako bumerang.
„Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí.“ (Pokračuje text z již vzpomínané Listopadové hymny.) Vláda našich věcí se nám sice navrátila, ale velký flek na sametovém rouchu tu zůstal až do dnešních dnů a zdá se mi, že rozhodně nevybledl. Vládu našich věcí stále ovlivňují komunisté se svojí ideologií, která je nenávistná, způsobila mnoha lidem útrapy a jejíž praktikování zarytými straníky připravilo také hodně lidí o život. Nejsem sama, kdo z vysokoškolských studentů tehdejší doby dnes říká, že přílišná sametovost neměla být dopuštěna. Vím, že vyjednávání o čemkoliv je vždy doprovázeno kompromisy. Tento kompromis nás ovšem pronásleduje od samého počátku a stojí nás velmi mnoho. Netvrdím, že všichni komunisté měli být souzeni nebo komunističtí pohlaváři pozatýkáni. Ale určitě je mělo minimálně postihnout velké morální odsouzení zakončené vyloučením ze slušné společnosti, zákazem této strany a nemožnost účastnit se demokratických voleb. A tudíž i nemožnost ovlivňování našich životů z významných poslaneckých postů.
Jen z poslední doby mi vytane na mysli třeba skandální relativizace sovětské okupace a obětí z roku 1968 komunistickým poslancem Grospičem (zde). Abychom se jednou nedočkali doby, kdy bude relativizován zásah na Národní třídě, smrt Milady Horákové nebo kdoví co ještě. To, že je současná Babišova vláda komunistickými poslanci držena u moci, je pro mne po 30 letech jen vyvrcholením toho všeho a je to pro mne velká rudá vada na jinak krásné vzpomínce na listopad 1989.
