Řeči, že učení online je moderní, protože je digi a je v tom budoucnost, jsou nesmysly. Jsme živé bytosti, nechceme se setkávat přes obrazovky. Když distanční výuka bude nutná, co nadělám. Jako kantor ale budu hodně, hodně nerada.
Jasně, že jako učitelé máme v tomto covid-19-marastu štěstí, že existuje internet, že existují výuková prostředí a různá online procvičování. Že to ovšem nenahradí běžnou výuku na základce, na střední i na vysoké, a tedy učení tváří v tvář, to snad my, kteří jsme tím intenzivně online prošli na jaře, musíme vidět zcela jednoznačně. Jde prostě jen o takové online lepení záplaty.
Učení a hlavně škola jako taková, není přeci jen o toku informací tam a zpět, o zhodnocení, kolik si toho který žák našel na internetu, zapamatoval, správně použil, vypočítal, přepsal, opsal, přečetl, nakolik si uměl rozvrhnout práci, jak byl samostatný, aktivní na online výuce atd. Když je totiž žák/student ve třídě, tak spolupracuje, vidí, jak to ostatním jde a jemu ne, a tak se snaží, ve dvojici poprosí kamaráda, aby mu s prací pomohl. Je nucený v krátkém čase reagovat na danou otázku učitele, ve skupince musí při práci prokázat znalost, ochotu se podílet na společném díle, a když ne, tak to od ostatních schytá. O přestávkách si řeší svoje problémy s kámoši, posílá vzkazy pěkným spolužačkám, hraje s ostatními třeba pinec a nebo si jen bloumá po chodbě. Po škole spřádá plány, jestli se půjde k Pepovi nebo Karlovi a co budou dělat. Mluví spolu, škádlí se, dohadují, hádají. Okukují si nové mobily, penály, tašky, oblečení, koukají na kluky, na holky, na učitele. Pomáhají si, opisují úkoly, půjčují bačkory, svačí spolu, nadávají si, chválí se, utahují si ze sebe. Sledují učitele, jestli je spravedlivý, jestli někomu nenadržuje, koho kárá a za co, komu pomáhá a proč, hodnotí jeho vystupování a výuku a baví se o ní.A tak dále a tak dále. Tato stránka setkávání ve škole, která nás všechny nutí spolu interagovat, je tak moc důležitá, že často zakryje i fakt, že se žáček/studentík zrovna ten den úplně nenaučil Pythagorovu větu, logaritmy, větný rozbor, co je oxymorón nebo že zrovna nerozezná smrkovou šišku od borové.
V poslední době mi připadá, že se v mediálním prostoru a poté i ve veřejnosti usídlilo povědomí o tom (a nebo se nám někdo snaží tuhle myšlenku podsouvat), že se prostě přepne výuka na distanční a jede se v klidu dál. Pokud to není u malých dětí a nehrozí rodičům, že s nimi musí zůstat doma, jakoby se u těch větších tolik nestalo. Ale já tvrdím, že sakra stalo! A jako dospělí bychom tohle učení na dálku u dětí na základkách, na středních, ale i na vysokých školách, měli dopustit jen opravdu výjimečně. A my, učitelé, na to obzvlášť vládní činitele, ale také epidemiology a ostatní, kteří o tom rozhodují, upozorňovat. Že nejde jen o výuku, o praktická cvičení, a já nevím o co ještě. Ale že jde o samotné „chození“ do školy a pobývání ve škole. Jde o kamarádství, kolektivy, vytváření postojů, spolupráci, kontakty s jinými autoritami než rodinnými doma, podřizování se většině, diskusi tváří v tvář, vnímání těla, postojů, pohybů, melodie v hlase, mimiky, pachů i vůní spolužáků a spolužaček, společné snášení stresu, nepohodlí, nervozity, ale i radosti, humoru a tak bych mohla pokračovat dál a dál. Nejsme roboti, jsme z masa a kostí a používáme více smyslů, než jen zrak při sledování obrazovky noťasu.
Pokud už by tedy došlo k přepnutí škol do online prostředí, mělo by to být opravdu podloženo tvrdými daty, srozumitelně vysvětleno a provedeno v tom nejkrajnějším případě. A hlavně by se to nemělo stát samozřejmostí všedního dne a normou. Jako učitelé bychom měli upozorňovat na to, že to není pro naše děti vhodné, zdravé, žádoucí a vždy dbát na dodržování jen absolutního minima času stráveného ve škole na dálku. Děti to totiž velmi vnímají a dotýká se jich to, přestože to neumí samy ještě dobře popsat. A to i přesto, že se Tondovi o koroniádě zdálo, že spát do 11 hodin dopoledne, je to nejlepší, co ho potkalo. Není totiž nad to, když si spolu s Mirkem zaskórují při florbale na těláku, pak se mu podaří s Pepou konečně pochopit postup u docela složité rovnice při matice, o velké si stihne pořádně prohlédnout Aničku z vedlejší třídy, pak překonat strach z big testu z angliny a vypotit ze sebe fakt všechno. V jídelně poklábosit nad špagetami s Jirkou a Vendou, s třídním probrat třídní mikiny a plán kurzu, který sice bude až za půl roku, ale on už od srpna řeší se spolužáky na fejsu, kdo s kým bude na pokoji. Na vejšce zajít do klubu nebo na jedno, kde se toho tolik vymyslí a naplánuje, dohodnout se s kolegou u kafe na spolupráci nebo prožít život na koleji se spolubydlícími z různých koutů republiky. Tohle všechno je totiž pro naše děti velmi důležité. A kdo z nás si to už ze svých školních let nepamatuje, tak se dětí, žáků, studentů, může klidně zeptat. Máme velký výběr, je jich milion a sedm set tisíc, kterých se to týká.
