Havla jsem milovala, Klaus mě vždycky trochu štval svojí sebestředností, ale jinak na mně nezanechal žádné větší stopy. Miloš Zeman mi ale vrazil kudlu do zad. A to minimálně dvakrát.
- Albertov, 17.listopad 2015 : na studentském „posvátném“ místě, kam jsem chodila do školy a kde jsem prožívala nejen důležité momenty roku 1989, se v den hlavního svátku našich studentů vedle sebe na pódium staví xenofobní entomolog Konvička, v té době známý protiislámský křikloun menšího vzrůstu a urputného výrazu, dále poslanec dnes již téměř zapomenutého Úsvitu Černoch a další plejáda obličejů, ze kterých se mi nedělá dobře…a světě div se. Uprostřed mezi nimi náš pan prezident. Na tento výjev jsem zírala několik minut bez dechu, sjížděla všechna možná média, jestli je to fakt a do večera tomu nechtěla věřit. První kudla.
- Praha, 28. březen 2016 : do Prahy dorazil na pozvání našeho hradního pána šéf největší komunistické země, která potlačuje práva svých občanů jako na běžícím pásu, hraje si na kapitalismus a přitom tam živoří spousta obyčejných lidí. Miloš Zeman tohoto člověka vítá jak svého starého známého a jeho cestu z letiště mu opentluje rudými vlajkami se žlutou hvězdou, sází s ním stromy, popíjí pivko, večeří bažanta, popřeje mu dlouhého zdraví a přitom se dívá na to, jak čínští soudruzi v naší matičce Praze našim spoluobčanům rvou z ruky tibetskou vlajku. Už předtím pro čínskou televizi u mě „zabodoval“ s tvrzením, že se chceme od Číny učit stabilizovat společnost. Den, kdy normálně slavíme Den učitelů, se tak stal dnem druhé kudly v zádech.
Rozhodně to není všechno, ale i tak to bohatě stačí.
A proto to v pátek bude u volební urny hodně osobní, Miloši Zemane!
