Hodila jsem kamenem do lehce zasmrádajícího českého školního rybníčku a vyvalily se vlny zdola. Některým jsem udělala velkou radost, děkují za odvahu a prý jsem sepsala manifest. Pro jiné jsem naopak hloupá úča a píšu nesmysly.
Pokud jste blog Tabu českého školství, ze kterého se už stal pomalu školní oběžník (plus komenty na různých fórech), četli, tak tušíte. Kdo ne, tak hlavní body byly tyto: 1. základní škola není pro všechny, 2. valná většina dětí a škol nezvládá celé osnovy, 3. ne všechny děti jsou zvídavé, 4. úplně hloupé děti existují, 5. některé znalosti se musí nabiflovat.
Protože chci velkému zájmu porozumět (40 tisíc čtenářů), pročetla jsem si zběžně ze studijních důvodů několik stovek komentářů na můj blog na různých učitelských fórech. Na asi největší učitelské diskusi, ke které je přihlášeno na 8 tisíc kantorů a „přátel školy“, jež otevřela Pedagogická komora na FB a nebo na Pedagogickém.info, které má také slušnou čtenost, jsem si opravdu početla. (Odkazy na své blogy sem pravidelně umisťuji stejně jako jiní kolegové a doporučuji tyto stránky všem kantorům). Ptáte se, co jsem zjistila? Že české učitelstvo (aspoň to diskutující), je zahrabáno v zákopech. Málokdo vyčuhuje a stojí na barikádě. Je jasné proč. Tam je to totiž nebezpečné. Létají tam šrapnely a můžete přijít k újmě. Jedna strana (dle mého ta realističtější a ve velké početní převaze) hodí sem tam kamínkem a jinak se projevuje vcelku mírumilovně. (Co bychom také chtěli od slušně vychovaných učitelů. I když v poslední době už se učí říkat své, a to jak školské odbory, tak třeba Pedagogická komora). Na straně zákopové druhé, která je podle mne v menšině, je však střeliva poměrně dost. Sem tam použije zakázaný fosgen nebo yperit. Bouchá hlasité petardy a myslí si, že čím jsou hlasitější, tak tím větší účinek mají. Ale jinak je tato skupina (pro mne převážně idealistů) taktéž zahrabána pěkně hluboko v zemi. Oči si kryje klapkami, sem tam vyšle i nějakého edu-experta, aby té druhé straně pěkně zavařil a snaží se šířit svoji propagandu, kde to jen jde.
Zpět k diskusím kolem článku. Komentů souhlasných bylo nepočítaně víc než těch druhých, ale ty nejsou tak zajímavé (i když potěší, nepopírám). Ty druhé, o co jich bylo méně, o to byly drsnější. Někteří diskutéři z této agresivnější strany barikády můj článek označili za bulvarizaci. Že chci nachytat body. (Zřejmě do nějaké soutěže.) Kárají mě, že jsem si něco takového dovolila uveřejnit! Já. Hloupá úča. Vadím jim. Co to píšu? Chtějí po mně odborné analýzy, návrhy řešení mnou zveřejněných tabu. (Ale já zatím na ministerstvu fakt nedělám…) Jiným zase extrémně vadí pojem „hloupý“. Prý žádní hlupáci mezi námi neexistují. Jak mohu do hlupáků nadávat svým žákům? (Zásadní poznámka: to bych v životě neudělala.) Jeden z diskutérů, jež se staví do role experta na všechno, co šlo kolem školy, často okopává učitelské kotníky nevybíravým způsobem, ve svých textech bývá osobní až vulgární a přitom je jen jakýmsi nervózním ratlíkem učitelských diskusí, mě za můj popis školských tabu rovnou posílá pást ovce a dokonce mi dělá rozbor článku. Cvaklá úča bloggerka, která si dělá jméno a dle jedné z pisatelek navíc mediálně vyprsená. Tak tohle všechno jsem prý já. No prostě žádná selanka to tedy není! Řeknete si, nojo, no, internetové diskuse. Nicméně závěr je pro mne jasný: ta tabu jsou tak silná a rezonují, že se o ně diskutující dokáží porvat doslova do krve (ještě, že je dělí klávesnice a obrazovka monitoru).
Zeptala jsem se proto asi nejznámějšího píšícího a mediálně aktivního psychiatra, co on na to. Už léta je to můj oblíbenec a jeho články a knihy doslova hltám. Je jím přední český psychiatr Radkin Honzák. Ptala jsem se, co si o článku a o tom všem kolem něj myslí. (Tím nechci říci, že rozčilující se diskutující jsou zralí na psychiatra.) Třeba by mi uměl o té zákopové bitvě říci více. Napsal mi toto: „Děkuju, že někdo z utlačované třídy kantorů má odvahu se vzepřít. Držím palce. Mě taky zastavují úplně cizí lidi a říkají: To je dobře, že jste to konečně řekl nahlas.“ Vím, že pan Radkin do školství nedělá. Ale rád a často říká, co si myslí o čemkoliv a o komkoliv. A občas naráží. No, narazila jsem též. Na to měl pan Honzák ale jednu fajn radu a poslal mi ji ve formě citace: „Jak říká Anthony de Mello na adresu člověka, který si stěžuje na to, že za pravdu sklízí nevděk: - To bude do 45 let. - A potom? - Potom si zvykneš.“ Tak to beru. Zvykám si. Mě totiž čeřit zasmrádlé české školské rybniční vody dost baví.
Takže si brzy zase sednu, vezmu s chutí noťas a vyhrabu další tabu nebo problém v českém školním systému a napíšu nějaký textík. Protože škola je pro bloggera nepřeberná studnice! Témat jsou mraky: česká škola jako hlídací služba, ministerstvo školství vystupující proti kantorům, inspekce, zpackaná inkluze, toky financí do školství, projekty, peníze z EU, nesmyslné semináře některých expertů za spousty peněz, suplování za odpadlé hodiny, platy učitelů, ostudně nízké příplatky pro třídní učitele, nedostatek kantorů, nedoceněné učitelky a ředitelky MŠ, lehce probuzené školské odbory, hrozba rušení nižších gymplů, maturita z matiky a další a další náměty. Jsou tu a nemělo by se o nich mlčet. I když vám někteří okopávají kotníky a posílají na pastvu. A doufám, že těch kantorů, co se ozvou, bude víc. Držím jim palce.
