Tak daleko zachází aktuální diskuse na téma, které pár dní hýbe částí české veřejnosti. Té veřejnosti, která má děti školou povinné a té kantorské, která domácí úkoly zadává.
Možná jste již četli článek uveřejněný na sociálních sítích od anonymního Táty parťáka, který popisuje, jak svému prvňáčkovi Ríšovi u pana ředitele nejmenované školy zařídil, že nemusí dělat domácí úkoly, a to pokud nebude chtít nebo na to nebude mít rodina čas. Otec si nastudoval nějaké ty paragrafy, sepsal pár mailů, osobně se dostavil do školy a bylo to. Jeho syn ho za to prý odměnil slovy „hustý“. Článek měl opravdu velký ohlas a názory čtenářů pod článkem jsou od jasného „ano“ pro úkoly s doporučeními, že Táta parťák by neměl umetat dítěti cestičku, přes to, že Ríša je chudák, a že to ve třídě za svoji bezúkolovou výjimku schytá a plejáda názorů končí tím, že dělat úkoly je nesmysl, a že to zatěžuje celou rodinu. Autor si pak nechal posvětit svůj boj se školními mlýny i právním názorem advokátky Zuzany Candigliota, která šla ve své obhajobě ještě dál. Podle jejího vyjádření jsou úkoly „ nadužívané, nesmyslné, obtěžující a demotivující a dokonce jsou dle aktuálních vědeckých poznatků někdy až škodlivé kvůli přetěžování dětí“. Těmi poznatky myslí studii, kterou u nás zveřejnil například web Rodiče vítáni . Jde o zkušenosti z USA (konkrétně z jedné základní školy v New Yorku) na základě studie jedné z tamních univerzit. Mluvčí českého ministerstva školství Balážová se ale nechala slyšet, že domácí úkoly by děti vypracovávat měly a učitelé mají nárok je po nich požadovat i známkovat. Studie nestudie.
Myslím, že tento diskurz je velmi užitečný. Pokud ve společnosti totiž něco vře pod pokličkou, pak většinou stačí jedno malé pošťouchnutí (článek, glosa, zpráva v médiích, video) a vyvalí se nečekané. Každý, kdo v České republice chodil do školy, totiž určitě domácí úkoly zažil a tudíž má pocit, že „do toho má co mluvit“. A z toho také pramení plodná diskuse kolem třaskavého tématu. Někteří z nás úkoly rádi měli a byla to pro ně hračka na 10 minut, eventuálně prostředek, jak si zavázat ty, co od nás domácáky opisovali. Někteří se s nimi prali a za pomoci celé rodiny sháněli informace a příklady počítala i teta z druhého kolene. Myslím, že hlavně podle toho se pak i řídí názory lidí, kteří o domácích úkolech diskutují.
To hlavní, co mi při takových vyhrocených diskusích vytane na mysli je , že nic není černobílé, že vše je o lidech a hlavně o vzájemné komunikaci. Tak jako se teď totiž hrotí kolem nás diskuse o čemkoliv (politika – prezident a premiér, Slovensko a Fico, imigranti, platy v Lidlu - můžete si dle vlastního zájmu dosadit cokoliv…), tak se někteří lidé snaží hrotit i témata školská. Možná i proto napadlo Tátu parťáka, aby se sebral, prostudoval si různé zákony a nařízení a osnovy a pak škole ukázal „co proto“. „Atmosféra ve společnosti je hustá, tak jí ještě trochu zahustíme“, řekl si možná. Možná ale za tím vším původně stála neoblomná paní učitelka, která nechtěla prvňáčkovi nic odpustit. A tak malému dítěti, které sotva vylezlo ze školky, hrozila důtkou třídního učitele, kterou v jiných školách dostávají „ostřílení borci“ v osmičce za nošení cigár ve školní tašce. Že je to v tomto konkrétním případě celé úplně špatně, asi cítíme všichni.
Škola a rodiče se stále častěji dostávají do střetu. Rodiče mají nějaké požadavky a představy a svoje představy a požadavky má i škola. Tématem takových soubojů pak nemusí být jen domácí úkoly. Je to špatně? Asi vás překvapím, když řeknu, že podle mne ne! Vůbec to není špatně. Možná mě teď někteří kolegové kantoři nebudou mít moc v oblibě, ale já jsem ráda, že se rodiče zajímají, co se děti učí, proč co dělají, kolik je jich ve třídě, co se řeší ve škole, kdo co provedl, co mají za známky, že je paní učitelka nemocná a mají suplování, a že pokud se dítěti děje něco špatného, jdou věc řešit. Rodiče i škola jsou totiž jedna strana mince a ne dvě opačné strany. Občas se samozřejmě vyskytne exces. Tedy tatínek, který se obrací kvůli domácákům na advokáty a hrozí paragrafy nebo naopak učitel, který fláká svoji práci a jehož žáci nic moc neumějí a nemají rádi ani dotyčný předmět ani jeho. Vzpomeňte si každý, jestli jste se někdy sám s takovým kantorem jako dítko nebo rodič někdy nesetkal. Jsou to však pouze jednotlivci. Mezi tím vším je ale normálně probíhající diskuse nad žáky a nad budoucností školy u nás. A to je podle mne velmi důležité. I když občas s nějakými názory nesouhlasím, věřím také, že většinou (jak to znám ze své praxe) je diskuse vedená slušně, maximálně občas se zdviženým obočím nebo lehce důraznějším tónem v hlase na obou stranách. Ale když vám o něco jde, tak to oba lehce přežijete. A normálním rodičům a učitelům jde hlavně o dítě.
Nakonec, když dovolíte, bych i já vyjádřila svůj názor na domácí úkoly coby letitý praktik a učitel hlavního předmětu. Podle mne jsou v současné době, kdy běžně ve třídách bývá k 30 dětem, úkoly z hlavního předmětu skoro nutnost. Děti mají velmi rozdílné tempo práce (a to nemluvím o inkludovaných žácích). Myslím, že byste se asi v některých třídách divili, kdybyste přišli jako lidé neznalí věci a zjistili, že některé z dětí dokáží spočítat za vyučovací hodinu i násobek toho, co ti pomalí. Hlavně pro ty pomalejší je tedy důležité doma procvičovat! Pro ty rychlé zase musíte mít práci navíc nebo je nechat „jet“ napřed (takoví po vás pak jen „hází“ výsledky a zaseknou se pouze tehdy, když už neví kudy kam). Samozřejmě, že hovořím o situaci v normální třídě, kde se dětem chce pracovat a namáhat si hlavu. Vyložené lenochy, které nelze namotivovat a nechce se jim vůbec nic, zase tolik není. (A myslím, že stejný přístup k práci by takové děti měly i v alternativně pojatých školách, které ovšem vůbec neodsuzuji – naopak.) Domácí úkol je potom pro rychlíky otázka pár minut a má spíše výchovný účinek coby povinnost a pro ty průměrné a pomalé je to nutnost. Osnovy na základní škole jsou skutečně velmi nabité a na procvičování ve 30 dětech v míře, která by byla potřeba, není takový prostor. Musím ale i vystřelit do vlastních řad. Úkoly, které jsou příliš dlouhé a čas na jejich plnění příliš krátký nebo které mají odsuplovat učitelovu práci ve třídě, tak takové jsou určitě špatné. Není samozřejmě možné, aby látku, kterou učitel v hodině nestihne vyložit, dal za domácí úkol (v podstatě rodičům). I na to si někteří v diskusích oprávněně stěžují. A je mi jasné, že mezi kantory nejsou jen vynikající, neomylní a nadšení lidé, ale to je tak i u jiných povolání.
Východisko, které by pomohlo všem zúčastněným stranám (učitelům, žákům i rodičům) se přímo nabízí. Méně dětí ve třídě. To je ovšem téma na další článek. Jak asi správně dedukujete, tady jde totiž opravdu o velké peníze do českého školství. O miliardy a dost možná ani ne v jednotkách, ale v desítkách. Možná však, když se bude o podobných tématech hovořit pravidelně a rodiče-voliči začnou tlačit na příslušná místa a politici uvidí nespokojenost, najde se konečně i potřebný balík peněz, který do těch svých dětí investujeme jako stát. Protože o snazším a individuálnějším přístupu k žákům v méně početné třídě asi ani nemusíme sáhodlouze hovořit. No a o platech kantorů asi taky ne.
Ale abych to celé zakončila nějak pozitivně. Ať už jsme příznivci nebo odpůrci úkolů, za vším musíme hlavně vidět dítě – žáka. Takže i diskuse kolem úkolů na schůzce rodičů ve třídě nebo mezi čtyřma očima by měla především brát v potaz jejich potřeby a schopnosti a pokud to tak bude, myslím, že rozumní kantoři a rozumní rodiče se dohodnou. Nakonec je to totiž vždy o komunikaci.
