Ministři, udělejte už něco!

Nejlíp se řeší snadné problémy. To se plácne do vody, udělají se veliká kola a všichni na ně hledí. Někdo zatleská, někdo zanadává, ale v hloubce se nic nepohnulo, jen to bahno tam tlí dál. 

„No a co, tak´s to napsala. A co si jako myslíš, že se stane? Vůbec nic!“ Kamarádka si dala ruce v bok a tvářila se velice rozhořčeně.

Zamrzelo mě to, ale pak jsem musela uznat, že má pravdu. Nestalo se a nestane se nic. Jen jsem si tak trochu ulevila. Vyvedla mě z míry veřejná diskuse o školních bufetech a o poněkud striktních zákazech, zatímco problémy v kuchyních dětských domovů jsou daleko závažnější, aspoň podle mého soudu.

„Něco ti teda řeknu. Všechno je to o penězích. Samozřejmě, že za těch sedmdesát osm korun za jídlo na celý den se fakt čarovat nedá. Ty máš už děti velký, takže už jsi asi ztratila přehled, ale co za tohle na celý den uvaříš?“

Zřejmě nic moc. Zabředla jsem do pěkné kaše. Začala jsem trochu pátrat a vyšel mi z toho všeho celkem nepěkný obrázek. Samozřejmě, kamarádka má pravdu, je to všechno o penězích. A taky o vztazích, o dodavatelích a možná o pohodlnosti.

Nejde jenom o strašidelnou cenu, již je stát ochoten platit za stravování dětí odkázaných čistě na jeho péči. Jde též o spoustu naprosto nesmyslných a svazujících nařízení, které tuto péči ještě znesnadňují. Tak například, dříve se odkládaly vzorky uvařeného jídla do lednice a držely se tam dva dny. Při případných potížích byl chráněn jak personál, tak děti. Dnes to již není potřeba, co se však dělat musí, je v podstatě neustálé měření teploty jídel – před, během i po podávání. Teploty se musí zapisovat(!), což  při výdeji jídla je technicky téměř nemožné, takže se to většinou nějak dopíše potom. Děti se najedí a úřednický valach zůstane celý. Ještěže ty kuchařky (muži v dětských domovech jaksi nevaří) mají svůj rozum a jídlo prostě přihřej i bez měření.

Dále. Bezva situace je s dodavateli. Dělají konkurs. Hospodáři zařízení někoho vyberou. Samozřejmě, jedno z nejdůležitějších hledisek státem požadovaných je cena. Čím nižší, tím lepší. V praxi to vypadá asi takhle: dodavatelská firma doveze například maso. Jezdí jednou týdně, protože i doprava má svou cenu. Takže to maso nemůže být čerstvé, ale zmražené. Zmražené být musí, jede k nám totiž hodně zdaleka, většinou z jižní Ameriky. (Tak teď tedy vážně nevím, jak to funguje s tou dopravou, tady je to drahé, ale z Ameriky až k nám zřejmě ne). Producentovi a dodavateli se to asi vyplatí, těm dětem moc ne, maso po rozmražení totiž většinou tak nějak pustí spoustu vody a najednou je z něj půlka.  Papírově senzační koupě, v praxi si s tím ti odpovědní  na místě musí holt nějak poradit. Ještě lepší zboží  jsou ryby. Kuchařky z nich mají panickou hrůzu. Ne že by je nedokázaly upravit, ale do těch se dá napumpovat vody ještě víc. Ovšem v obalu od renomované firmy, proč ne? Protože to zrádné přebalování se u nás smí a dobrá značka bere vše. Fuj.

Další položka je ovoce a zelenina. Opět, výhradní vybraný dodavatel. Při výběrovém řízení nabízejí sedm divů světa, později nadšení jaksi chabne. Ale smlouvu nelze jen tak vypovědět. Tak děti dostanou k vánocům bedny hrušek. Navrch huj a vespod tedy pěkný fuj. Proč by se jeden snažil, džob má jistý. A to znamená mimochodem také, že nelze například nakoupit sezónní ovoce od místních pěstitelů, ani za příznivé ceny. Ti totiž nejsou schopni udržet tu samou nabídku po celý rok, jejich možnosti jsou holt omezené jen na tu sezónu. Že jsou jejich ovoce a zelenina čerstvé a pocházejí ze země a dokonce kraje, kde ty děti žijí? Že všichni odborníci zabývající se zdravou stravou doporučují konzumovat právě místní potraviny? Nezájem, priorita je pořád jenom cena. O mléčných výrobcích se mi už nějak mluvit nechce, poněvadž bych se zase jenom opakovala. Dodavatel, nejnižší cena, čili nejnižší  kvalita, mléko s ročním datem spotřeby, místní zdroje nemají šanci. Fuj.

Šťourala jsem ještě dál, nedalo mi to. Sehnala jsem jídelníček jednoho dětského domova a srovnala jsem to s typickým dětským jídelníčkem, takovým, jak jsme tady vařili pro děti všichni. Takže taková obyčejná středa v dětském domově:

ráno – rohlík, rama (!), čaj,

svačina: jogurt,

 oběd: zeleninová polévka, sekaná s kapustou, brambor, rajče, čaj,

svačina: sýrový rohlík s mlékem,

večeře: špagety s kečupem a sýrem, čaj, ovocný salát,

vše za suma sumárum 78Kč.

Jídelníček poskytnutý mým laskavým přítelem, skvělým kuchařem a tatínkem:

snídaně:  houska, máslo, džem, kakao – 20 Kč,

svačina: jogurt, houska, ovoce, čaj – 20Kč,

oběd: hovězí vývar, rajská s knedlíkem – 50 Kč,

svačina: ovoce, pribináček, čaj – 20 Kč,

 večeře: zapečené těstoviny, salát, čaj - 25 Kč,

Čili 135 Kč jen to fikne. Je to však pouze cena surovin, nutno ještě připočítat náklady na mzdy kuchařek a energie.Jedná se o úplně obyčejné jídlo, žádný luxus, místní suroviny. 

Řekla bych, že tohle je poněkud těžší kalibr než problém sladkých limonád v bufetech. Samozřejmě, je to špatné, nezdravé a děti by je rozhodně pít neměly. Mají však rodiče a ti především by se měli zajímat o jejich zdraví. Děti v dětských domovech je nemají, mají jen stát, který se o ně má postarat.  Jenže praxe je po dlouhá léta pořád tatáž. České děti v českých domovech nejedí českou stravu. Jsou pod gescí ministerstva školství, a to má samozřejmě svoje předpisy a limity. Ministerstvo zemědělství České republiky se zase snaží prosazovat zájmy českých zemědělců. Mimo jiné hledá i odbyt pro jejich produkty. Tak já nevím, milá paní ministryně školství, pane ministře zemědělství a určitě i pane ministře financí, nestálo by zrovna tohle za vaši pozornost?