Půjdu

Moc tomu nerozumím. Před volbami jsem úctyhodná občanka, po jejímž hlasu je sháňka, ale když se mi pak něco nelíbí, jsem pomatená naiva, co věří bludům. Asi nás na Letné bude víc...    .

Skoro každý den se můžeme v komentářích politologů dočíst o tom, jak je celé protestní hnutí marné a zbytečné. Lidé sice mohou svobodně demonstrovat, jak chtějí, ale stejně žádné páky na pana premiéra nemají. Pokud se sám nerozhodne odstoupit, a tak to zatím na mou věru nevypadá, a pokud bude schopen si i nadále udržet svoji voličskou základnu, a to se mu s menšími výkyvy daří, a pokud budou jeho koaliční partneři i nadále trpět profesní slepotou, a to trpí a pořádnou, pak ho z té Strakovky nedostane prostě nikdo. Takže vážení, běžte raději na plovárnu, politiku nechte profíkům, sejdeme se jednou za čtyři roky u voleb a budeme tiše doufat, že se třeba něco změní. A když budeme jó hodní, tak se kvůli nám pan premiér snad konečně naučí pořádně česky.

Jenže ono to setkávání lidí na náměstích smysl má. Rozhodně větší, než zakládat další národoveckou stranu dokonce s vlastním ministrem zahraničí. Jako by tady patent na rozum měli pouze politici. To se zřejmě děje tak, že se jeden rozhodne podepsat přihlášku a v tu ránu ho osvítí duch svatý a dotyčný je najednou způsobilý k výkonu jakékoli ministerské funkce, od školství přes obchod, energetiku až po zahraničí.

Takže před užaslým publikem pan ministr životního prostředí snaživě vypustí jakési larvy, aby z nich byli motýle, paní ministryně financí nám s nadhledem vysvětluje, jak se všichni v té Evropě mýlí a jak je to všechno vlastně takové nezávazné pošťuchování, pan ministr zemědělství je s kamennou tváří nic, jen muzikant, paní ministryně sociálních věcí při vědomí tragických výsledků matičky strany pilně šťourá v eráru a ejhle, zase se něco našlo, tak to rychle rozhoďme potřebným, ovšem s hlasitým pokřikem, to vám nadělujeme my a jenom my, nám buďte vděční, tak nám to tam pak hoďte, proboha! Pan ministr kultury působil hodně dlouho v ilegalitě a pak to tedy stálo za to, když se z ní konečně vynořil. Pan ministr spravedlnosti se v úřadu moc neohřál, míra jeho loajality zřejmě nenaplňovala představy velkého šéfa.

Tenhle nápor na psychiku by nevydržel ani slon. Taky se mi nechce čekat až do příštích voleb. Chci vyjít a setkat se s lidmi, kteří jsou stejně jako já znepokojeni stavem naší země. Kteří nechtějí být součástí jakéhosi holdingu. Nechtějí být oblbováni šikovnými marketingovými mágy, kterým záleží jen na číslech a sinekurách a kteří jsou schopni pravdu a lež točit tak dlouho, až nikdo neví, kde je hlava a kde pata. Nechci se stydět za lidi, kteří nás reprezentují. Mít strach pokaždé, když náš pan prezident něco řekne, že nám nějaký stát vyhlásí válku. Poslouchat hysterické uječené projevy premiéra, který obviňuje celý svět, protože mu nezobe z ruky jako ta jeho parta patolízalů.

Tak prostě půjdu na náměstí s ostatními občany této země, kde všichni slušně a disciplinovaně dáme najevo, že nejsme podřízení, ale svobodní lidé. A že jsme to my, kdo angažuje politiky a nikoli naopak.