Měla raději zazpívat

Paní Eva Urbanová, jedna z našich nejznámějších operních div, poskytla Seznamu poměrně obsáhlý rozhovor. Má prý velkou starost o "českou věc" v Národním divadle. Co taková česká věc vlastně obnáší, jsme se však nedozvěděli.  

I když jsem si několikrát svatosvatě slíbila, že už žádnou knížku nekoupím a konečně se zapíšu do černošické knihovny, bums, při poslední návštěvě jsem si koupila knížky rovnou dvě, (a to jsem jich chtěla mnohem víc, jenže bych je naštěstí nepobrala).

Přiznám se, že jsem ke koupi přistupovala čistě emocionálně, zkrátka mě na titulní stránce útlých svazků velice zaujaly tváře dvou krásných mladých žen. Dagmar Šimková v autobiografii nazvané "Byly jsme tam taky" popisuje svůj a nejen svůj krušný osud v poválečném Československu, kdy se ze dne na den ocitla v komunistickém žaláři jako politická, tudíž viděno očima tehdejšího režimu nejzločinnější trestankyně. Ságu jejího života jsem jedním dechem přečetla za jednu noc, nešlo přestat. Nicméně téma si ponechám na později, třeba až nám zase páni komunisti po prázdninách budou předvádět svou státotvornou roli ve službách jednoho z nejbohatších zdejších magnátů...

I fotografie na druhé obálce zachycuje tvář neznámé mladé ženy, vlastně dítěte. Hrdinka biografie Ondřeje Kundry, Vendulka, má stejně zasmušilou pobledlou tvář jako Dagmar Šimková. Jen na svou strastiplnou cestu musela nastoupit mnohem dřív, jako dvanáctiletá, a ve jménu ideologie tentokrát fašistické.

Osudy Vendulky a její rodiny se prolínají se životem světoznámého českého fotografa Jana Lukase, autora všech snímků v knížce. Dívala jsem se dlouho na tváře evidentně kultivovaných, vzdělaných lidí, tatínka, který se z koncentráku už nevrátí a jehož konec bude takový, že se očitý svědek osobnímu setkání se zbytkem rodiny raději vyhne. Elegantní, krásná maminka v předvečer odchodu na shromaždiště pečlivě balí potraviny, léky a teplé oblečení. Vymýšlí důmyslné skrýše pro rodinné šperky. Ubohá netuší, že tam, kam jdou, jsou na takové případy zvyklí a že bude stačit jenom pár hmatů a naivní nevinná středostavovská, dříve dobře zajištěná rodina je rázem bez posledních prostředků.

A zatímco na druhý den Vendulka s rodiči a s ostatními příslušníky pronásledovaného národa čekají na nádraží Bubny na svůj vlak do "rodinného" tábora Terezín a matka s otcem se statečně snaží před dcerou nedat najevo smrtelnou úzkost, za ohradou skladiště kolotá běžný pražský ruch. Tramvaje jezdí, lidé spěchají sem a tam, čtou noviny, smějí se. Vzpomínám, jak mi kdysi vyprávěl tátův přítel, Dušan Havlíček, kterak seděl na korekci v Pečkově paláci a z venku stropním okýnkem k němu občas zalétly útržky hovoru šťastlivců tam nahoře, na ulici. "Hajzlové, klidně si šli do kina," glosoval tehdy už odevzdaně a s trpkým úsměškem.

Ondřej Kundra je vynikající vypravěč, v tenké knížečce se mu mistrně podařila zachytit atmosféra tehdejší doby. A má odvahu nevyhýbat se ani tématům, jež nám dnes nemusí být zrovna milá. Jedna fotografie s názvem "Nikdo neřekl, vraťte se nám" je obzvlášť výmluvná. Kalné ráno v Praze, za okny zešedlého činžáku pár rozmazaných postav. Mlčky zřejmě sledují trudný pochod lidí se žlutými našitými hvězdami, staré, mladé, děti. Všichni se vláčí se svými zavazadly, brutálně donuceni opustit dosavadní život a vydat se vstříc neznámu. Mnozí z nich děsné smrti. Ještě to nevědí, ale že je nečeká nic dobrého, je jisté.

Nikdo v té době nemohl tušit, čeho bude národ Goethův a Schillerův ve jménu zvrácené ideologie schopen. I když jisté náznaky se začaly plíživě objevovat i v české společnosti. Pomalinku polehounku se začalo mluvit o tom, kdo je Žid a kdo Árijec. Kdo je ten pravý vlastenec s tím pravým nárokem obývat tuto zem a kdo je cizák a přivandrovalec kdoví odkud. A kdo ujídá dobrým Čechům jejich zasloužený chlebíček.

Výmluvný je v tomto směru dopis JUDR. Bohumila Šedivého z Plzně z roku 1939. Žádá "uctivě o řešení židovské otázky, poněvadž v Plzni je advokátů mnoho a on, nemajetný syn vdovy po dělníkovi nemá naději na uplatnění, poněvadž Židé, kteří nikdy nebyli Čechy a ani se jimi nikdy necítili, jsou dobře živi z peněz plzeňských českých lidí". (Vendulka, Ondřej Kundra).

Bylo by to až úsměvné, kdyby to nebylo tak tragické. V roce 1939 se ještě o koncentračních táborech mnoho nevědělo, ale k perzekuci obyvatelstva židovského původu už docházelo. Tak byl vyhozen z Národního divadla herec a režisér, hvězda prvorepublikového filmu, Hugo Haas s tím, že "podobná tvůrčí činnost by měla být vyhrazena jen pro opravdové Čechy a Slováky." (Vendulka, Ondřej Kundra).

Zaskočený Haas, ještě před nedávnem milovaný a opěvovaný, najednou nebyl Čech a ke svému štěstí se spasil útěkem až do Ameriky. Podobně dopadl i židovský režisér Hanuš Thein, jeho jméno muselo být staženo na nátlak části orchestru ND z plakátů Prodané nevěsty a v Brně zase pohořel Milan Sachs, který se navzdory svému nežádoucímu původu odvážil dirigovat Libuši, tento národní poklad! (čerpáno z Vendulka, Ondřej Kundra).

I tuhle knížku jsem přečetla jedním dechem a jednotlivé epizody mi zajisté nadlouho utkví v paměti. A tu máš čerte kropáč, docela náhodou jsem na Seznamu padla na rozhovor paní Evy Urbanové. A zamrazilo mě.

Paní Urbanovou velice obdivuji. Právem dosáhla světového ohlasu. Měla jsem to štěstí, že jsem ji viděla jak v Libuši, tak v roli Kostelničky v Její pastorkyni. Zejména z druhé role mi běhal mráz po zádech ještě dlouho po představení. Paní Urbanová je nadána nejen velikým hlasem, ale i hereckým talentem, citem pro danou postavu. Její Libuše je neuvěřitelně důstojná a přitom pochopitelná a lidská, Kostelnička milující přísně a odhodlaná ve jménu svého pojetí morálky a života i ke zločinu.(Nejsem divadelní kritik, tak mi promiňte asi poněkud neohrabané vyjádření).

Paní Urbanová má za sebou skvělou kariéru, oslňovala publikum na mnoha prestižních zahraničních scénách. A proto mě její názory doslova přibily k židli a musela jsem si párkrát protřít oči a prošťouchnout uši, jestli to mluví opravdu ona.

Jádro pudla spočívá v tom, že ředitel Národního divadla povolal k vedení Opery ND norského režiséra Hansena. Nastoupit by měl dnes. A vypukla mela.

Laická veřejnost o tomto pánovi asi neví nic, ale lidé z Opery jsou zřejmě informováni dokonale. A věcně. Totiž že dotyčný pán prý musel odejít z divadla v Oslu, o důvodech nechce nikdo hovořit, ale to víte, na každém šprochu pravdy trochu. Nepředložil zatím žádnou kloudnou koncepci, tedy na webu ND je už půl roku, ale to se nám nelíbí, to nechcem!

Laik je více a více zmaten. Chápe, že bývalí šéfové opery Kofroň a Hroncová asi odešli předčasně a tak pan Hansen začal operu řídit.  Asi legálně, předpokládám. Je to však cizák, co neumí česky a navíc sem chce angažovat cizáky další. A ti všichni budou mluvit nečesky, to jest asi anglicky nebo německy!  A to prosím, v kapličce zlaté, jež byla krvopotně postavena českýma rukama, z českých peněz a pro českou věc! Na této scéně budou zpívat Češi Čechům a česky! A měli by to vést taky Češi!

Nabízí se tak trochu otázka, co to vlastně je, ta česká věc ve Zlaté kapličce? Nepřekročit stín devatenáctého století a furtundfurt tam omílat Naše furianty a Libuši v tom nejtradičnějším podání? Protože ta nejnovější je hnusná a fuj!  Paní Urbanová by tam neúčinkovala ani za zlaté tele! Anebo se prostě přestat bát a otevřít dveře dokořán při sebevědomém vědomí vlastní minulosti a jejího odkazu a umět si vybrat z nových směrů? Prostě se posunout kousek dál? Hodně lidí má dnes obavy o zaměstnání, o existenci, musí čelit i mezinárodní konkurenci. Berou si však svou rodnou instituci popřípadě firmu jako rukojmí?

Mně by se taky líbilo, kdyby byla čeština světový jazyk a já mohla se svými dvěma snachami lehce švitořit a nikoli občas ztěžka konverzovat francouzsky a anglicky! Leč není, je nás málo, s tím se nic nenadělá a když se chceme dozvědět něco kloudného, tak holt do těch cizích jazyků jít musíme.(Anebo ti Furianti furt?!). Útěchou nám budiž, je nás takových národů na téhle planetě víc, co se musí cizím jazykům učiti. A je nám to dobrým Čechům na škodu? Není, pravím! Zejména když se sami ve svém vlasteneckém projevu o té české věci bez zrádných slůvek jako a vlastně neobejdeme nejméně třikrát v každé větě až na úkor srozumitelnosti. Ještě aby ten Hansen za chvíli nemluvil líp než nějaká vlastenka!   

I když se to prý už nenosí, paní Urbanová je navzdory těžkopádnému projevu veliká Češka, která si tohleto všechno rozhodně nemůže nechat líbit,  i když osobně proti panu Hansenovi nic nemá, ale to víte, ty šprochy, tak musí držet basu se znejistělým souborem, čili se stala jeho mluvčí. A proto taky zatepla běžela na Hrad k tatíčkovi postěžovat si, jak to ten Burian v Národním vede.

I rozhodl Báťuška uvážlivě. Poslal velikou Češku za panem ministrem kultury Staňkem. Tak to můžeme být klidní všichni, pan Hansen asi nejvíce!