Když krávy mají naspěch

Každá legrace něco stojí, říkal můj táta, když jsem byla malá a odřela si třeba koleno. Já to svým dětem říkám též, malinko drsněji, a že je to naprostá pravda, jsem zjistila při výletě v nádherných švýcarských horách.

Po dlouhých pěti letech jsme se znovu vypravili s mužem a vnukem do švýcarských hor. Dostali jsme pozvání od přítelkyně strávit pár dní na její chatě. Za našeho pobytu v Ženevě jsme tam jezdívali často, ale po návratu do Čech se život tak rychle roztočil, že jsem si ani nestačila uvědomit, jak se mi stýská. Takže jsme dlouho neváhali, sbalili kufry i vnuka a vyrazili.

Malinko se to zadrhlo už při odjezdu. Úplně jsem vyšla ze cviku, co vzít čtyřletému klukovi na hory. Maminka pro jistotu poslala celý šatník a já ho pro jistotu narvala do kufru jak stodola. Aby klukovi nebylo horko, zima, aby nezmok, a všechno raději hned třikrát, kdyby náhodou něco.

Copak na letišti to ještě šlo, všude vozíky, člověk se všeho hned zbaví. My však ze Ženevy pokračovali nahoru do hor vlakem. Ženeva - Montreux, první přestup, vše jde hladce, chudák muž se dře s většinou zavazadel a já vláčím ta příruční s vnukem. Na švýcarských drahách všechno klape jak po másle, vlaky na sebe navazují s minimálním zpožděním, což však znamená potřebu poměrně rychlých přesunů. Trochu zádrhel nastal, když nás kvůli opravě tunelu v Montbovon přeložili z vlaku do autobusu a pak zpět do vlaku. Svízelné, leč za vydatné pomoci ochotného personálu jsme to zvládli. Pozoruhodné bylo chování statných mladíků, hlava nehlava, malé dítě, stařec s holí, hnali se vpřed, aby se mohli pohodlně rozvalit na nejlepších místech. Všude stejný, mihne se mi hlavou. Co však všude stejný není, je naprosto profesionální chování personálu, omluvy za pětiminutové zpoždění ve třech světových jazycích (skoro jako na Smíchovském nádraží).

Tož jsme dorazili. Už při vybalování hromady zavazadel mi začalo být jasné, že spotřebuju maximálně třetinu navezeného šatstva. Nevadí, jsme na místě, to je hlavní, nebudu se tejrat myšlenkami na odjezd.

V Saanen a ve Gstaadu je vážně nádherně. Vypadá to tam jak na nějaké neskutečně upravené pohlednici. Sytě zelené louky, tmavší pásy lesů živené pravidelnými "zahradnickými dešti", a nad tím vším majestátné, věčně zasněžené Alpy. Na svazích rozházené rozložité horské chalupy, jen málokdy se pozná, že některá je třeba z roku 2013. Švýcaři jsou chytří, nedovolí postavit prosklenou vilu hned vedle mohutného srubu kanadského typu jako například u nás v Černošicích.

Není však vše taková idyla, jak se na první pohled zdá. I ve Švýcarsku lze vypozorovat tlak velkých peněz na prostředí a hlavně prostor. Tam, kde jsme dřív volně procházeli mezi chalupami, jsou plůtky a domy jsou nastavené, kde se dá. Hodně je tím poznamenaná luxusní čtvrť ve Gstaadu, Oberbort na nádherném místě nad známým hotelem Palace (natáčel se v něm jeden díl Jamese Bonda).  Dřív měla každá chalupa neskutečný výhled na jedno z nejkrásnějších panoramat, které znám. Dnes už je to spíš pohled z okna do okna. I přes to vůbec nedokážu odhadnout cenu těchto nových objektů, napadá mě akorát slovo astronomická. Taky se tam často ozývá ruština...

Zas mi na mysl přišlo srovnání, možná trochu nepatřičné. Ani tady těm superbohatým Rusům zřejmě nikdo do původu majetku nešťourá, nicméně vůbec nepřipadá v úvahu, že by si tam mohli stavět své roztomile vyřezávané ruské vesnice. Musí respektovat místní zákony a pravidla. Skoro jako v Karlových Varech, řekl by jeden.

Všude vládne čistota, disciplína a pořádek. V restauraci hlasitěji odsunete židli a oči některých hostů už na vás tázavě spočinou. Jíst v takovém prostředí s malým neposedným klukem, který právě objevil, že mašinka čerstvě zakoupená vedle v papírnictví umí i houkat, je vážně zážitek. Naštěstí vedle nás seděli další nešťastníci se dvěma ještě menšími a dosti hlasitými ratolestmi, ti však zhltli oběd nezdravě rychle podle mého soudu a zbaběle opustili prostor. Zato když přišli dva pejsci a začali se mezi stoly oňuchávat a obskakovat, všichni náhle zjihli. Nám Evropanům prostě není pomoci.

Nemohli jsme se dosyta vynadívat na tu až kýčovitě dokonalou zemi. Laskavá přítelkyně nám půjčila zářivě červeného, fungl nového fiátka a tak jsme využívali tuto možnost, abychom se znovu vraceli na stará známá místa, zavzpomínali na časy, kdy jsme vzadu na sedačkách místo vnoučka měli jeho taťku a strejdu s tetou v přibližně stejném věku. Zrovna jsme sjížděli z horské planiny do rozlehlého údolí, když tu náhle muž přibrzdil.

"Ježíš, podívejte se!" Všichni tři jsme strnuli.

"Jé, Péťo, podívej, kravičky! A kolik! A na silnici! No to je nádhera, podívej, jak jsou krásný!"

Zírali jsme na minimálně padesátihlavé stádo krav, jež se náhle vynořilo ze zatáčky. Tedy vynořilo, vyřítilo spíše. Bylo to tak neuvěřitelné, že nám přece jen pár vteřin trvalo, než nám došlo, že jsou sice vážně krásně béžové, nicméně se řítí po státní silnici a nikoli po louce, jak by každý průměrný měšťan od takové krávy očekával, a to prosím přímo na nás. Muž strhnul auto do škarpy a zastavil. S naprostou důvěrou v um švýcarských honáků jsme se zájmem sledovali, jak si se skotem poradí. Byli to dva hubení, šlachovití chlapíci, vyzbrojení dlouhými klacky a s kravami si tedy neporadili vůbec.

Naštěstí se všechno seběhlo tak rychle, že jsme ani nestačili zavřít údivem otevřená ústa, ani zaječet, když holky dorazily a doslova se navalily na naše zářivé autíčko. Musím říct, že pohled na mohutná kravská těla takhle zblízka a skoro ze všech stran, na kopyta zachytávající se o zpětná zrcátka se nám doposud nenaskytl a myslím, že jednou bohatě stačilo.

Jakmile se fiat dokymácel, béžová masa se přehnala a my konečně sklapli pusy, vyrazil můj muž z auta a pro změnu předvedl svůj tanec on.

"Jéžíšmarjá, co jste to udělali! Vždyť to auto ani není moje, je půjčené!" Obořil se silným hlasem svou oxfordskou angličtinou na pana pastevce. K mému ohromnému překvapení tento však neprojevil žádnou lítost, naopak, přiřítil se na mého chrabrého rozčileného muže a pustil se do něj s vervou vytrénovaného horala, naštěstí v naprosto neznámém jazyce, jenž s němčinou podle mě neměl absolutně nic společného. Tak se tam ti dva chvíli dohadovali, k ničemu to ovšem nevedlo, horal si uvědomil, že mu zatím krávy zdrhají dál po silnici, znechuceně máchl rukou a pádil za nimi. Ještě stačil ukázat kamsi za sebe.

Tam se objevila mladá dívka, která se velmi slušnou angličtinou omluvila, napsala adresu majitele a slíbila vše vyřídit s pojišťovnou. Omluva stála vážně za všechny prachy, nakonec jsme se museli smát. Ony totiž prý ty krávy normálně chodí pomalu a rozvážně, ovšem letos to prej nějak ženou a nikdo pořádně neví proč.

A aby bylo úplně jasno, tahle událost se děje jenom dvakrát do roka. Na jaře se ženou nahoru na horské louky a na podzim zase svádějí dolů.

Při obhlídce škod - uražené zrcátko, notně odřený lak (specielní), poškozená světla, zatlačený nárazník, jsme si oddechli. Nepříjemné, leč nikoli tragické. A jedno cenné poznání pro Čecháčka - i ve Švýcarsku se mistři někdy utnou. Holt, když ty krávy mají naspěch, tak to lítá!