V mezičase – Venušiny kuličky aneb Můj boj s diastázou 8. díl

Tož sem si rozdělala flašku chardonnay a vrhám sa na psaní článku, který vznikl na popud mužů. Toto prostě střízlivá nemožu dat!

Asi v polovině kurzu padl dotaz na venušiny kuličky. Holky se docela rozpovídaly, a tak jsem druhý den vyhrabala z šuplíku ty svoje. Koupila jsem si je asi před pěti lety. Jednou jsem je vyzkoušela, a jelikož se nic nedělo, uložila jsem je zpět do saténového pytlíčku. Ale jejich slavnostní chvíle konečně přišla!

Počkala jsem si, až nejmladší dítě usne. Kuličky jsem vydezinfikovala, omrkla – bezva, nikde nejeví známky poškození a ani se na nich nezačal projevovat uplynulý čas, a opatrně zavedla. No, zpočátku opatrně, vklouzly totiž dovnitř samy a rychle, až jsem se bála, že je bude muset lovit kdesi z hlubin můj manžel, v horším případě moje gynekoložka.

Čekám půl minuty, co se bude dít. Nic. Vycházím z ložnice, zavrtím zadkem a nic. Holky byly nadšené a prej, když s nimi myly okna, měla okna hned lepší lesk. Je únor a okna fakt mýt kvůli tomu nebudu. Chodím tedy po bytě a uklízím. Čekám, kdy se dostaví nějaké příjemné pocity nebo alespoň nějaké pocity. Pořád nic.

Po hodině

Musím odjet pro nejstarší dceru do školy. Ušila jsme si novou sukni a tak ji musím hned vyzkoušet. Dám si tedy sukni, silonky a bez kalhotek (ano, bez kalhotek) sedám do auta a vyrážím ke škole. Po zaparkování znejistím. Nepřehnala jsem to přece jen? Vystupuju plná nejistoty.  Co když mi svaly povolí a já kuličky v sobě neudržím? Díky absenci kalhotek a silonkám celá dědina uvidí, co má zůstat skryto. Začínám si nadávat. Cesta ke škole má asi 50 metrů. Nedokážu myslet na nic jiného, než jen na to, jak v sobě kuličky udržet. Cestou potkávám dva tatínky, jejichž děti chodí s mou dcerou do třídy. Potkáváme se pravidelně, pozdrav je na místě. Křečovitě se usměju, slušně pozdravím, ale nedokážu na nic myslet. Oba se usmějí. Určitě ví, že nemám kalhotky a určitě jim připadám dneska nějaká divná. Určitě si museli všimnout nejen mého křečovitého úsměvu, ale i mé ztuhlé chůze. Na to, že by se měly dostavit nějaké příjemné pocity „tam dole“ ani nepomyslím. Dceru neustále popoháním, ať si v šatně pohne. Čím víc jsem nervóznější, tím je ona pomalejší a drze mi odsekává na mé připomínky o její rychlosti oblékání. Bojím se stále, že mi kuličky vypadnou.

Nakonec jsem zdárně dorazila domů. Žádná katastrofa se nekonala, ale ani se nedostavilo žádné vzrušení či podobné pocity. Bylo to opravdu velmi, velmi dlouhých dvacet minut mého života. Tak hloupý nápad, jako vyzkoušet to, co to bude dělat, a jít „naostro“ ven, jsem už dlouho neměla. Kuličky jsem tedy znovu uložila tam, kde byly.

S holkami jsme samozřejmě všecko probraly. Došly jsme k závěru, že venušiny kuličky by neměly být pevně k sobě spojeny a vyplatí se investovat do těch, u kterých se dá navyšovat jejich váha.  Už jsem se dívala po jiných. Až našetřím 1500 korun, pořídím si jiné. Musím si ale pohnout, jaro je tady, je nejvyšší čas umýt okna…

Pánevní dno, respektive posílení či oslabení jeho svalů, úzce souvisí i s kvalitou sexu. Ale o tom příště.