Týden čtvrtý – Vždy a všude aneb Můj boj s diastázou 6. díl

"Cvičte kdykoliv, kdekoliv. V autě, ve frontě u pokladny. Přeneste cvičení do běžného života," neustále nás Lucka upozorňuje. A tak jsem její rady vzala vážně. A to doslova.

Přinesla jsem domů masáží balónky. Jsou bezvadné! Sedím u stolu a masíruji si jimi chodidla, čímž si odbudu část cvičení. I děti se doma o ně přetahují. Masírují si nožky u hraní pexesa, u dívání se na pohádku. Zvažuju, jestli nekoupím ještě jednu sadu, aby se nemusely děti dohadovat, kdo ho měl kolik minut a že už přetahují stanovený limit.

Po pár dnech

Masážní balonky jsou zlo! Děcka s nimi rozbily už dvě skleničky, z ledničky poshazovaly veškeré magnety a papíry, co tam visely. Masážní balónky nesmí do kuchyně. Tečka. Tak teď jsou děti zavřené v pokojíku a radši nechci vědět, co tam s nimi dělají.

Práskla to však nejmladší dcera:

„Mami, Ondra hází balonky na záclonu a zabíjí motýlky“ (vzorek na zácloně).

Balónky se pořád někde ztrácí a pořád je někde nalézám. I přes můj zákaz se na ně jen podívat, pokaždé se někam zakutálí.

Tento týden jsem měla ještě cvičící krizi. Vůbec se mi nechtělo do trénování. Výsledky se žádné nedostavují, jsem zklamaná. Zkusím tedy zapojit cvičení do běžného života, jak nám Lucka neustále připomíná.

A tady je krátký seznam míst, kde jsem pokoušela cvičit, a jaké to mělo výsledky:

Kino. O kině jsem psala v předešlém článku. Nízké sedačky v kombinaci s mými 10centimetrovými podpatky nebyly vůbec vhodnou kombinací pro zpevňování svalů. Výhoda – tma, nikoho nezajímá mé napřímení a strnulý výraz ve tváři.

Kosmetika.  Po dlouhých měsících jsem se objednána na kosmetiku. Syn je opět nemocný, manžel si bere dovolenou, jdu si užívat. Těším se, jak si odbudu jednu část úkolu pro dnešní den.

Daniela mě nešetří. Pro bolest mi téměř tryskají slzy z očí a cvik přeruším v jeho polovině. Soustředím se jen na to, jak je mi dnešní čištění pleti bolestivé a na cvičení si následující hodinu už ani nevzpomenu

Bazén. Na víkend odjíždíme s manželem do termálů. Bez dětí, těším se. Zklamání přichází hned při příchodu do penzionu. Všude studená dlažba, postele sice příjemně tvrdé, ale sotva si lehnu, už mé polohy využívá manžel. Pokouším se tedy cvičit ve vodě. Jde to blbě. Byť sedím, voda mě nadnáší a nemůžu tělo nastavit do správné pozice

Dentální hygiena. Jestli jsme si myslela, že lze cvičit v zubařském křesle, tak jsem musela být asi v podnapilém stavu nebo momentálně mimo normální smýšlení. Začnu cvikem, který není absolutně vidět a který nevidí ani zkušené oko Lucky. No, byl to opět hloupý nápad. Proč jsem si myslela, že již několikátá návštěva mladé dentální hygienistky bude konečně příjemný pokec? Neodcvičila jsem ani jeden cvik.

Auto. Jsem zvyklá poslouchat za jízdy řvoucí děti, hádající se děti, rádio. Ale počítat počet nádechů a výdechů, to nebyl dobrý nápad. Dodnes netuším, kde se přede mnou to auto vzalo?

Karneval. Kulturní dům v D. je narvaný dětmi a jejich rodiči. Není si kde sednout, a tak se uvelebím na jediném volném stole v místnosti. Poslouchám hudbu, sleduju cvrkot kolem sebe. Není to úplně ono, ale na závěr tohoto dílu můžu říct, že to byl nejlepší okamžik pro cvičení.

Resumé? Nejlépe se cvičí v klidu a doma. Důležité ale je, přenést princip cviků do praktického života. A to se mi daří čím dál lépe a hlavně zcela automaticky.

A o čem bude příští článek?  O strachu, zděšení a velké naději :-)