Někdy nemusíme mluvit. Stačí nám slzy, pohledy, objetí. Spřízněné duše. Příběh s podnázvem Důvěra (slepá)…
S Liduškou jsme kamarádky od dětství. Osud tomu chtěl, v pubertě jsme se natolik sblížily, že jsme si říkaly i ta nejniternější tajemství. Kamarádky na život a na smrt. Uběhlo už hodně let a já se vracím k její třinácté komnatě.
Sehnat tu aktivní ženu doma, byl nadlidský úkol. Když jsem ji obeznámila s tím, o čem chci psát, řekla:
„Vždyť jsi to slyšela. Tolikrát jsem plakala schoulená na tvém klíně a zalykala se slzami. Ale jestli chceš, tak se klidně stav. Snad budu schopná o tom mluvit.“
Seděly jsme v jejím pokoji, zapálily svíčku, uvařily bylinkový čaj… Jako tenkrát, když se mi svěřila poprvé…
Kolik jí mohlo být? Patnáct? Snad do šestnácti jí chybělo jen pár týdnů. Byla takové hloupé a důvěřivé káče, které se začalo rozhlížet světem. Ošklivé Káčátko, které neměl nikdo rád. A ona tak toužila po dotecích jako její vrstevnice. Ale ten pravý princ ne a ne přijít.
„Když jsem odjela na to soustředění, končila jsme základku. Asi, ani nevím, je to tak dávno. Bylo to dosti specificky zaměřené soustředko, byla jsem tam nejstarší. Takže hledat letní romantiku mezi desetiletými kluky by nebylo to pravé. Ale tak nám oběma se stejně vždycky líbili starší chlapi,“ usmála se Lída.
„Byl to hlavní instruktor. Tak moc jsem mu věřila… Byla jsem tak strašně blbá. Prostě úplně cizímu chlapovi. Ale tak říkala jsem, je to studovaný pedagog, neublíží mi.“
Liduška se hořce usmála, a když po letech otevřela zaprášenou krabici vzpomínek, v očích se jí zaleskly slzy, zachvěl se hlas a zrak odvrátila kamsi do dáli. Odmlčela se. Dlouhé minuty bylo ticho. Vzpomínala, nebo si třídila myšlenky?
„Svěřila jsem se mu, že se mi líbí starší muži. Nevím, co jsem si od toho slibovala. Panebože, byla jsem tak strašně blbá a tak strašně naivní. Úplně cizí chlap. Chápeš? Jo, líbil se mi, ale věřila jsem, že mi neublíží. Asi jsme se tenkrát špatně pochopili. Nechtěla jsem to, opravdu jsem to nechtěla. Začala jsem se ho hrozně bát. Strašně moc jsem se bála. Ale nedokázala jsem říct NE. Neuměla jsem říct, ať toho nechá, že se ho bojím, že chci odejít. U nás doma se totiž odpor neodpouštěl. Musela jsem s bráchou poslouchat. Takže ani jemu jsem nedokázala říct NE, i když to musel cítit. Ten můj vnitřní odpor a hlavně ten strašný strach. A přesto to udělal…“
Lidka se začala třást. Snad odporem, snad zimou. Měla zavřené oči. Co se v ní odehrává? Snaží se vybavit si vzpomínky? Byla jako v transu. Ruce zaťala v pěsti, zaťala zuby. Plakala.
„Promiň, Zuzi, nemůžu o tom mluvit. Poznamenalo mě to na dlouhé roky. Dodnes se bojím být sama s cizím mužem. Když jsem maturovala, dotkl se mě jeden učitel. Na veřejnosti, a vůbec ne intimně. Udělala jsem hysterickou scénu. Nechápu to. Nevím, kde se ve mně vzal ten odpor.
Potom, když jsem na to myslela, snášela jsem to špatně. Ještě několik let poté jsem se dlouhé desítky minut drhla ve sprše, abych smyla tu špínu. Byla jsem tenkrát panna. Chtěla jsem na úplně zapomenout. Nedokážu a asi ani nechci si vzpomenout na detaily té noci. Nebyl zlý, nedělal na mě žádný nátlak. Aspoň ne ten fyzický.
„Myslela jsem si, že jsem se s tím srovnala. Že už mám dneska rozum a dokážu to pobrat. Že budu schopná o tom mluvit. Chtěla jsem to někomu říct, ale když já jsem vlastně ani znásilněná nebyla. Zpočátku jsem šla s ním dobrovolně a můj odpor a mlčení i slzy, tak to bral asi jako souhlas. Ráda bych, ale opravdu si už nic nepamatuju. Rozum říká, že o tom chci mluvit, ale jakási sebeobrana duše o tom mluvit nechce. Nejde mi to, i když se moc snažím a moc chci. Je to tak dávno… Tak strašně dávno… Promiň.“
Lidunka mi tisíckrát plakala v náručí, a nikdy neřekla, proč. Nemusela. Vnímala jsem její strach, bolest i nenávist celým tělem. Stejně jako před patnácti lety. Jako dnes…
