Příběh čtvrtý. Malá víla

…smutný příběh o odsuzování. A taky příběh o tom, jak strašně málo víme o lidech. Příběh o tom, jak nás tíží naše osudy a osudy blízkých. Příběh, kdy se svěřujeme s nejniternějším tajemstvím úplně neznámým lidem.

Byl konec června a tu paní se třemi malými holčičkami jsem viděla v D. poprvé. Její dcery obsadily prázdné pískoviště a ona si sedla s mobilem na lavičku a několik minut telefonovala. Poté se na celé hřiště rozkřičela na jedno z děvčátek:

„Ty neumíš říct, že chceš čůrat?! Taková holka veliká!“ a vytáhla z pískoviště mokré čtyřleté děvčátko. Ta malá víla s rozcuchanými vlasy se počůrala ve chvíli, kdy její teta (jak ji oslovovala) s někým dlouhé minuty telefonovala. Takových matek, které se dětem málo věnují, potkáváme dnes a denně desítky. Ale co o nich a jejich dětech vlastně víme?

Daly jsme se do řeči, protože hřiště bylo i přes fajn počasí prázdné.

Neznámá matka se zpovídala neznámé matce

„Ne, ty holky nejsou moje, jen ty dvě menší, ta starší je vnučka mého strýce. Přijela jsem ji pohlídat, její babička umírá na rakovinu a její dědeček, který se o svoji ženu stará, už na ni nestačí. Víte, ta malá, Ivanka se jmenuje, nemá v rodném listě uvedeného otce a její matka je narkomanka. Kdo ví , jestli vůbec tuší, s kým tu malou má. Ivanka už chodila normálně na nočník, ale vidí, že babička má plenky, tak ona je chce taky.“

S hlasitým houkáním projela kolem hřiště sanitka a děti se za ní dívaly, dokud nezmizela za stromy. Maminka, kterou jsem nikdy neviděla a jejíž jméno mi zůstalo dodnes utajeno, se mi bezostyšně začala zpovídat ze svého trápení.

„Moje teta tady už dlouho nebude. Chci si odvézt Ivanku k sobě. Víte, jsem sice z D., ale manžel musel odejít kvůli práci do Plzně. A tahejte tu holku přes celou republiku. Přijela jsem mému strýci pomoct s tetou a taky ohlídat Ivanku. Je rád, že si od ní odpočine. Holka jde v září do školky a podívejte, už se zase počůrala,“ ukončila monolog ta vlídná žena a utíkala převléct Ivanku do suchých tepláčků. Zlobila se na ni.

Neodsuzuj…

Najednou mi bylo té nebohé dívenky moc líto. Mluvila na mého syna. Snad mluvila moc tiše, snad jí bral slova z úst vítr, nebo prostě mluvila špatně. Nerozuměla jsem jí vůbec nic z toho, co se snažila sdělit okolí.

„Nevím, jak ji připravit nato, že chci, aby s námi odešla do Plzně. Ví, že je teta moc nemocná, ale myslím, že nechápe, že umírá. A její děda rezignoval a nemá sílu na její výchovu.“

Byl konec června, slunce bylo teplé a foukal vlažný vítr. Sanitka se vracela zpátky a už nehoukala. Matka děvčátek zase s někým telefonovala. Byl to dědeček malé víly. Babička zemřela.

Netuším, co vedlo úplně cizí paní se mi svěřit. Nevyptávala jsem se jí na nic, prostě vedla monolog a nečekala ode mě žádnou reakci. Slova jí zlehka plynula ze rtů jedno za druhým, a když jsem se podívala na hromádku počůrané ho oblečení, napadlo mě jen jedno jediné:

Neodsuzuj…