Někdy stačí chvíle, abychom si někoho oblíbili, ale celý život nestačí, abychom na něj zapomněli. Neznámý autor
„Už?“
Ondra už snad podvacáté během minuty netrpělivě nakukoval do kabinky a popoháněl mě, ať si pohnu. Nešlo mi to, protože se mi nedařilo narvat pětky prsa a sedmičku zadek do plavek velikosti 38. Každý rok si říkám, že si koupím plavky větší, ale nějak se mi k tomu nedaří se donutit. Natáhla jsem si nátělník, abych zakryla nevzhledné břicho, vzala Ondru za ruku a vyrazili jsme k bazénu. Ondru jsem dala jeho otci a také jeho sestře Kateřině, ať na něj dohlédnou a šla jsem si zaplavat. Prošla jsem sprchou a u schodů do bazénu jsem se potkala s cizím mužem. Prohlédl si mě celou a nesnažil se svůj pohled nijak maskovat. Zastyděla jsem se. Určitě si všiml mé bledé kůže, tlustých stehen a musela jsem mu být k smíchu v tom černém tílku, když je venku vedro k padnutí. Ale překvapil mě, galantně mi nabídl, že můžu do vody jako první. Špitla jsem nesmělé „děkuju“ a zajela pod vodu. Že to nebyl ani trochu dobrý nápad poznali i dva další plavci, kteří plavali kolem. Ledová voda mi sevřela plíce a nedostávalo se mi dechu. Držela jsem se okraje, lapala po dechu a až jsem rozdýchala šok a do prstů se mi vrátila krev, dala jsem se po roce opět do plavání. Neznámý muž se po mně ohlédl, snad se chtěl ujistit, že žiju.
Šla jsem za Ondřejem. Dva bazény mi daly zabrat, potřebovala jsem pauzu a taky se ohřát v teplejší vodě. Seděla jsem na schůdkách dětského bazénu a pozorovala jsem, jak děti svými konvičkami a kyblíky čeří vodu a jemné vlnky naráží do břehů, kde se rozbijí. Myslela jsem na neznámého. Nebyl to žádný svalovec ani nevynikal líbeznou tváří nebo vlasy do poloviny zad. Byl úplně obyčejný, vysoký, štíhlý, tmavovlasý. Neustále jsem se v mysli vracela k jeho pohledu a úsměvu.
„Jdu si ještě zaplavat“
„Už zase? Vždyť ses sotva vrátila“, bručel Ondra
„Neboj, hned jsem zpátky“ a kvapem jsem odešla, aby ho nenapadlo, jít se mnou.
Cestou k bazénu jsem se nenápadně rozhlížela, jestli nezahlédnu jeho pěkný úsměv. Hm, nikde není, snad bude v bazéně, doufala jsem. Jenže ani tam nebyl. Asi se vrátím za Ondrou, stejně už nemůžu, přemítala jsem. Po pár metrech jsem potřebovala další oddech, tak jsem se držela kraje, opřela bradu o ruce a sledovala dění kolem. Nebo spíše hledala neznámého. Najednou se naše pohledy setkaly. Seděl na druhém břehu bazénu a usmíval se. Usmívá se opravdu na mě? A na koho jiného, když v devět ráno je tady sotva deset lidí, ty Rozáro, pomyslela jsem si. Neznámý najednou sklouzl z břehu do vody a pomalu plaval ke mně. Znervózněla jsem. Co mi chce? Co když nás někdo spolu uvidí? Doufám, že se nedá se mnou do řeči. Co bych mu jako měla povídat? Celou dobu, co plaval, se na mě upřeně díval a usmíval se. Vedle mě se ale otočil a plaval zpět. Puberťačko pitomá, pomyslela jsem si a oddechla si. Radši se vrať k Ondrovi, stejně bude mít řeči, kde jsi tak dlouho.
Když se blížilo poledne a koupaliště se začalo plnit lidmi, sbalila jsem všechny věci a šlo se domů. Nenápadně jsem hledala jeho oříškové oči a úsměv. Našla jsem. Pohledný čtyřicátník seděl na dece a jen se naše pohledy setkaly, sklopil oči a odvrátil je. Neusmála jsem se, neusmál se. Překvapivé? Ne. Kolem mě běhaly mé dvě malé děti a za ruku mě vedl můj muž. Neznámý seděl na dece a se svými dětmi a ženou hrál karty.
