Den před dnem nula - Odhodlání aneb Můj boj s diastázou

Stoupnula jsem si před zrcadlo, vyhrnula tričko a kriticky povídám:   „Vypadám, jako bych byla zase těhotná,“ a bodrý syn Ondra mě chtěl bezelstně uklidnit: „Neboj, mamko, ty nejsi těhotná, ty jsi jen tak tlustá.“

A tehdy dozrálo ve mně přesvědčení, že s diastázou konečně skoncuji.

Po druhém porodu se obvod mého břicha zvětšil o dalších deset centimetrů.

Cvičila jsem tenkrát jako šílená. Sedy - lehy, kliky, poskoky, švihadlo, cvičení Jillien. Investovala jsem nemalou částku do sportovní podprsenky, abych si při skákání přes švihadlo nevybila prsy všechny zuby. Pro domácí cvičení mi k této příležitosti manžel koupil nové a krásné švihadlo za 400 káčé. Když jsem po dvou týdnech zvládla udýchat třicet přeskoků a z toho sedm v kuse bez zakopnutí o ten pitomý kousek kůže, stal se mým věrným kámošem při procházkách v lese a cvičení v dětském pokoji. Naštěstí bydlíme v přízemí a nikdo si nemůže stěžovat, že mu padá na hlavu omítka.

Třetí dítě a další 5 centimetrů v pase, které se mně držely zuby nehty. Ještě více jsem začala běhat a nehodlala jsem se smířit se svou již téměř asymetrickou postavou (asi metr vysoká, asi metr široká). Upřímně, vypadat třetím rokem jako v pátém měsíci těhotenství, to není nic moc pohled a ani pocit.

Změnila jsem stravu a pokračovala ve sportu, který mě opravdu bavil. Po třech měsících jsem měla docela pěkné nohy, zpevnila jsem zadek, vyhladila se mi pomerančová kůže. I ruce byly štíhlejší.  A břicho? Nic, nehnulo se ani o centimetr. Myslela jsem, že zešílím. Sedla jsem tedy k internetu a pátrala po tom, proč se mi ani po třech měsících nepodařilo s tím hnout. A tehdy jsem poprvé přeslabikovala to divné slovo diastáza. Nebo-li, jak jsem se dočetla dál, rozestup břišních svalů.

Navštívila jsem praktickou lékařku, která diastázu potvrdila, přidala jsem se na facebooku do skupiny, která sdružuje ženy s tímto problémem, a začala jsem hledat řešení. Řešení se jmenovalo pohybová specialistka Lucka.

Plna naděje a očekávání jsem přišla k Lucce na osobní trénink. Plná naděje a očekávání, plná nových informací a dojmů jsem odcházela z osobního tréninku.

A o tom zase příště :-).