Ať mi zlomí haksnu nadvakrát,jestli kecám, rozumíte: váza,čítající třicet cenťáků , dvojitý sklo, uprostřed jakoby ráchaly se vožralý rybičky. Fakt fajnový. Vovšem takový prašule! Milión a čtvrt v kačkách! Měl jsem dojem, že na mě leze krize středního věku.Takovou motolici jsem ešče nezažil.
Vzpomněl jsem si na Sulu…
Do Salcburku jsem vklouzl před polednem. V patách s mlhou a dost vlezlým chladem z hor. Nemáte ponětí jak jsem čučel. Příšerně škaredý baráky na předměstí vystřídala špína rušnějších ulic.. Koukal jsem jak puk – bordel úplně jako u nás. Hrozná bžunda –jeden se hnedka cejtí jako doma.
-Letos nemá smysl dávat si dárky, prohlásil bratránek Bedra před Vánoci. Vočekával konec světa. Tudíž kupovat cokoliv pokládal za naprosto zbytečný přepych, tedy úplnou hovadinu.
Na mou duši – myslel to vážně.
Po krátkým váhání se totiž voběsil v šopě za barákem. Snad aby měl jistotu toho konce.
Vážně mě nasral. Nakonec jsem si kladl za vinu - nevohlídal jsem ho.
V tom rozpoložení vyrazil jsem juknout se do Salcburku.
Potkal jsem tam spoustu lidí, co je evidentně bavil život. Smáli se na plný pecky. V úzkých uličkách a
průchodech starýho města tepala láska ke světu nad propastí mayskýho kalendáře.Hotový eldorádo.
Třeba starej pinkl s klaunským nosem, co rozlíval punč kořeněný fóry. Nebo Taliáni, vyfintěný v tenkých hadrech, klepali kosu u rodnýho Mozartova baráku a furt se tlemili jak na Rimini. Bosňačka vod stánku s klobásama, zahalenýma v křenu a hořčici, daleko vod domova, vovšem říkala že šťastná- má práci.
Lidi se bavili, smáli, jedli, pili a zase chechtali na plný pecky – ať měli na sobě norkovej kožich nebo vohoz ze sekáče.
Kdesi daleko vod centra, z druhý strany pevnosti Hohensalzburg, narazil jsem na galerii, co nakonec trumfla vánoční dojmy.
Sympatickej chlapík mával přes prosklenou výlohu, jen ať jdu dál.
Vevnitř měl fajn kousky – herendský porcelán, Hoffmanovo polohovací křeslo, ratanový lehátko vod Bruna Mathssona, šikézní komody potažený nádherně kolorovaným ručně tištěným papírem…
Měl jsem kliku – nebyly tam ceny. Jináč bych se hnedka zkraje ráchal v potu.
Pomalu začla slova odkapávat jak nedotaženej kohoutek.
Chlapík byl Švéďák, co se v Salcburku zaláskoval a zůstal.
Pak jsme to vzali šmahem- brzy jsme vo sobě navzájem věděli skoro všecko.
Načež došlo na historky, co napáchal život. Skvělá partie.
Švéďák, co si vzal Rakušačku, vzpomínal, jak těsně po revoluci, v devětaosmdesátým, ubytoval se v Praze v nejpřepychovějším hotelu u Vltavy. A ke snídani vobjednal si voblíbenou pomerančovou šťávu. Brzo poznal- větší troufalosti nemohl se dopustit. Nastal děsněj šrumec. Hotovej tygrbál. Personál se na milýho Švéďáka chodil dívat, jak kdyby měl černej kašel.
Až vynervovanej starej vrchní, co se klepal jak nedodělanej sulc, lámanou angličtinou vydrmolil vomluvu:
-Pane,je mi velice líto, kubánští soudruzi nám nedodali pomeranče…
Smáli jsme se jak děcka. Švéďák, co si vzal Rakušačku, na Prahu bez pomerančový šťávy vzpomínal aji po třiadvaceti letech.
-Škoda, že jste neměl šanci vyzunknout patok z kubánských pomerančů. To byste měl teprv zážitek, ujistil jsem ho.
Prošli jsme dvě menší cimry galérie a v té třetí jen tak- mírnix týrnix ukázal jsem na zelenou vázu:
-Co by stála ? povídám
-Padesát tisíc , vodpověděl s úsměvem
-Čeho ? nechápal jsem
-Euro, dodal s tímtéž úsměvem
Ajta, kurevsky drahá váza – napadlo mě.
-Dost drahá, pronesl jsem nahlas
-Jo, ale pěkná, vodpověděl Švéďák, co si vzal Rakušačku
-Jo, vovšem drahá, trval jsem na svým
Ať mi zlomí haksnu nadvakrát,jestli kecám, rozumíte: váza, čítající třicet cenťáků na výšku, dvojitý sklo, uprostřed jakoby ráchaly se vožralý rybičky. … Pěkný. Vovšem takový prašule!
Milión a čtvrt v kačkách!
Měl jsem dojem, že na mě leze krize středního věku…Takovou motolici jsem ešče nezažil.
Nevypadalo to, že by Švéďák, co si vzal Rakušačku, spustil pár babek.Teda spíš nul… Kdepak sleva. V týhle cenový výšině by mohla jednoho ešče urazit.
Strhanej jak starej šicí stroj zatroubil jsem do šnuptychlu fanfáru a vodtáhl z galérie s příslibem – někdy příště.
Cestou domů vzpomněl jsem si na kámošku Sulu. ..
Tutově by vod zelený vázy za padesát litrů nemohla vodtrhnout voči. Spustila by v galérii kotvu na dlouhý hodiny. Vyptávala by se : Ve který sklárně byla vodlitá? Kterej Švéd ji dělal? A jestli to byla ranní nebo vodpolední směna? A vlastní návrh je vod koho? Morgensena? Určitě by řekla, že má dojem , že toho nezná. Vovšem zase zná nějakýho Larssona ze Soluně, co přes zimu prodává křišťálový lustry a v létě zeleninu. Toho by zase určitě neznal Švéďák, co si vzal Rakušačku ze Salcburku. A tak by s ním Sula prndala hodiny, tahala ho za fusakli po celý Evropě. Až by nakonec Švéďák, co si vzal Rakušačku, přijal vod Suly, co se narodila při útěku svý mámy z Řecka někde v Srbsku a celej svůj život věnovala Česku… až by nakonec ten Švéďák vzal vod Suly zálohu na kurevsky drahou vázu.
Záloha by rozhodně nečítala víc jak dvacet euro.Na to vemte jed.
Rozumíte- milovaná Sula by celej humbuk ztropila jenom pro báječnej pocit, že má v Salcburku zarezervovanou vázu za padesát litrů.
Vo krásný bláznovství jsem se vochudil.
Škoda, vo takovej fór jsem přišel.
Sula doběhla závod vo život, vážení. Spousta známejch nad ní dávno udělala kříž. Sula to nevzdala. Víc jak rok smrti dělala vobštrukce. Nikdo jí neřekl, že je to celý v pytli. Manžel, sestry, děcka už byli na nejlepší cestě do cvokhausu. Vovšem Sule pořád stál život za to, aby ho žila. Smrti dala zaracha po svým.
Nakonec musel helfnout snad samotnej Pánbůh.
Pak už nebylo čemu se smát.
Víte, pofidérních hrdinů všedních dnů jsou plný áleje. Ryzích lidí s vobrovskou láskou k bližnímu vovšem tolik není. Vobzvlášť v našich končinách.
Vzpomněl jsem si na Sulu… Chtěl jsem jí vyseknout poklonu.
Nemá cenu brečet.
Život v tvým srdci byl krásný. Díky, Sulo.
