„Koupils někdy
stříbrný příbory za sto táců? Já jo. Potvory špidlatý, neležely ani vedle
alpaky, natož stříbra. Pomohls někdy bližnýmu v nouzi? Já jo. Taková cácorka,
auťák se jí posral, chlap v raplově, děcko chytlo příušnice – jela
s ním do špitálu. Prej do večera mi padesát táců vrátí. Šla se mnou do
záložny. Dala mi adresu, rodný numero aji krevní skupinu, kdybych prej byl zralej na transfúzy. Ježkovy voči, se
všeckým si můžu vytřít prdel !“
Co vás vede, Jára Mára sice leze z maléru do maléru, vovšem je to v jádru dobrej chlap. A na ty jeho trable člověk časem přivykne.
Dřepěl dřív v městským zastupitelstvu aji v hospodě. Teďka akorát v hospodě. Načapali ho, jak na radnici volizuje bufetářku. Asi mu záviděli - ušili na něho boudu, prej prozradil jí závěry tajnýho zasedání.
Marně se bránil, že jí akorát šeptal recept na pikantní jednohubky.
Takže teďka maká jako baron v uhelnejch skladech. Za trest.
Ráno si koupí šest rohlíků, žrádlo na celej den. Teda kromě píva. Než dojde do uhelnejch skladů - spucuje tři, v poledne dvě, na sváču jedno. Po setmění chlastá v jednom kuse.
V sobotu dá si utrum, má zdravotní den. Tvrdí, že tělo potřebuje nasbejrat vitamíny na celej tejden. Vod božího rána jenom žere.
Kolikrát si mně vylejval srdce.
Po šestým pívu má vobvykle náležitě nakoupíno. Nadává - na politiku, na drahý žrádlo, na zprdelenej život, na svou babu klekánici, na tchýni megeru... Po devátým leze na stůl. Stahuje si mančestráky, touží všem předvíst, že má prdelku jak Brad Pitt ve filmu Trója.
Trencle nemá, akorát jakýsi tanga - jak po starší ségře, zaříznutý až kdesi pod lopatkama.
Povídám vám, nechutnost sama.
„Járo, ty starej nemravo, vážně mě sereš," říkám mu tuhle. „Jak je tejden dlouhej, seš v jednom kuse nachcanej, ale abys jel chmel taky škubat, to ne."
„Já mám dávno voddělaný," dušoval se.
„Leda nadělaný v gatích," zaryl jsem. „Kvůli tobě musej na chmel nahnat brigádníky."
Načež strhla se čistě akademická debata, rozumíte, kdo dneska vlastně rve chmel z drátů: študenti-brigádníci, kantoři -vyhozený z práce, kombajny nebo snad jézeďáci přiložej pracky k dílu...?
Na samým konci, Jára Mára, vožbrunda starej, slezl ze stolu, natáhl mančestráky a prohlásil:
„Na pívo, bídáci zaflusaný , jaktěživ nesáhnu!"
Nasral se tak, že vodešel domů.
A taky jo, tejden nepáchl do hospody.
Znáte to,aji vůle někdy rezaví. Vrtalo mi v bedně, co když kamufluje a potajmu lifruje tu svou klekánici pro lahvový do superratejny.
Točený je ale točený.
Nechtěl jsem si to u něho rozlejt, cinkl jsem tuhle u nich doma. V jedný tlapě višňovku, co chutná jak voda z lavóru mý stařky. V kapse pleskačku rumu.
Jára Mára, zapasovanej ve fotelu, vyhuloval jak Němci u Stalingradu.
„Musím si dávat majzla," prohodil tajemně. „Jdou po mně."
Klekánice, co vypadá jak medvědice vyrostlá pod almarou, šmejdila mu za zádama.Tloukla se dlaní do čela. Netušil jsem, vo co kráčí - jestli maj rozehranou partii domina nebo zapomněla vyvenčit čokla...
„Kde jsou ty časy, kdy se po mně ani chcíplej potkán nevohlíd," zanaříkal Jára Mára. „Je to prostě v loji. Jenom schází, aby mi utrhli koule a prohnali je pivníma trubkama."
„Co šulíš?" zastrčil jsem višňovku a vytáhl rum. „Dáme lepší pití, příjdeš na báječný myšlenky. Čoveče, to říkával můj děda: - Rumu se nachlastáš tak akorát, ještě bokem plivneš do těsta a máš rumový věnečky.-"
Jára Mára byl jak natočenej, mlel si pořád svou:
„Koupils někdy stříbrný příbory za sto táců? Já jo. Potvory špidlatý, neležely ani vedle alpaky, natož stříbra. Pomohls někdy bližnýmu v nouzi? Já jo. Taková cácorka, auťák se jí posral, chlapa v raplově, děcko chytlo příušnice - jela s ním do špitálu. Prej do večera mi padesát táců vrátí. Šla se mnou do záložny. Dala mi adresu, rodný numero aji krevní skupinu, kdybych prej byl zralej na transfúzi. Ježkovy voči, se všeckým si můžu vytřít prdel!"
„Víš, jak se nejlíp uklidníš ? Vožerem se," navrhl jsem.
Jára Mára se nechytal.
„A teďka šmejdí kolem ty pošahaný holmesáci. No, tohle já nemusím! Když seš mrtvej, tak seš mrtvej..."
„Stane se. Járo, nedělej z toho aféru. Jak říkal strejda Božik u rozvodovýho stání: -Svoji ženu jsem vlastně pořádně ani neznal. A ty tři parchanty nám snad donesl čáp.- To se , prostě, v životě tak semele,"snažil jsem se ho uklidnit.
„Co mě štengruješ? Radši mi poraď, jak si mám dát majzla?" hořekoval.
V ten moment někdo zazvonil.
Jára Mára se rozklepal jak vánoční kapr v posledním tažení. Klekánice hupsla do kuchyně a ještě za sebou zašpérovala.
Zůstalo to na mně.
Za dveřma stáli dva borci v bílejch košilkách a černejch gatích. V hubenejch pazourách svejrali bichle.
„Nemáme zájem, my jsme analfabetická famílie. A velice si na tom zakládáme," snažil jsem se borce vykvindovat.
„To se náramně hodí," přitakávali, samej úsměv.
Kecali zpomaleně, v makovici jim to šrotovalo rychle.
Noha už vězela mezi futrama.
„Hoši, a co vy dva jste vlastně zač?" zeptal jsem se.
Očiska prvnímu svítily, jako kdyby šlohl baterku samotnýmu Ježíši Kristovi. Druhej měl ksicht samý strupy, asi nechal si uštrikovat posmrtnou masku z vostnatejch drátů.
„My jsme svědci Jehovovi," pronesli hrdě.
Nemám páru, jak jsem na to došel. Jediný, co mě napadlo, byl starej fór - role překvapenýho blba:
„Copak von se skutečně žení?" zvolal jsem nadšeně. „Tak, vopravdu, všecko nejlepší!"
A práskl jsem dveřmi.
Šli jsme pak s Járou Márou zapít svatbu, konečně do hospody.
Dobrý den. A zítra ještě lepší.
